Ten Elements *DOKONČENO*

Zoe

Všichni jezdci z Fleurwoodské stáje ji znali, přestože nikdo nevěděl, jak se jmenuje.

Přicházela a odcházela, občas se zdržela na pět minut, jindy na celý trénink, ale nikdy neřekla ani slovo. Jen stála u ohrady a pozorovala je.

Samozřejmě, že to mladé jezdce znepokojovalo. Kdo by nebyl nervózní, kdyby ho celou dobu sledovala neznámá dívka. Jenže s tím nikdo nic nedělal.

Jen majitelce stáje lezla na nervy; vadilo jí, že jen stojí, kouká a nic nedělá. Jednou to už nevydržela – o přestávce nakráčela rovnou k neznámé a spustila: „Promiň, ale jsi na soukromém pozemku. Jestli se chceš zapsat na jezdectví, počkej si na další pololetí, ale do té doby tady neokouněj, ano?"

Neznámá jen mlčky přikývla, otočila se a zamířila směrem k autobusové zastávce na kopci. Ještě předtím se ale stačila připlížit k batohům a do jednoho z nich vložit zmačkaný papírek.

„Skvělý, to bychom měli," oddechla si majitelka a rozhlédla se po svých žácích. „Dneska máte k obědu pizzu."

Všichni vyrazili k terase - všichni, až na drobnou hnědovlásku, která mávala rukou ve vzduchu.

„Prosím... Já nemám snědenou svačinu. A Ashley určitě ocení, že dostane pizzu navíc..."

Pohled Carol

Chvíli se na mě dívala, jako by promýšlela následky, ale pak zatřásla hlavou a přikývla.

„Ano, myslím, že s tím problém nebude."

Zazubila jsem se na svoji sestru a zamířila k ní.

„Máš dneska i moji pizzu," oznámila jsem jí a, jak jsem čekala, Ashley se celá rozzářila. Stručně poděkovala a natáhla se pro naši krabici.

„Se salámem," sdělila mi. „Fakt nechceš?"

Zakroutila jsem hlavou. Opravdu mi zbýval ještě velký kus svačiny a bylo mi jasné, že bych se nedožila zítřka, kdybych všechno to jídlo donesla zpátky rodičům.

„Vypadla ti jízdenka," upozornila mě ségra a podala mi papír.

„Jo, dík," hmátla jsem po něm, ale minula. Vyrazila jsem ho Ashley z ruky a papírek odletěl asi o půl metru dál.

„Necháme to plavat," rozhodla jsem a otevřela si krabičku od svačiny.

„To by se vám líbilo, co?" ušklíbla se naše instruktorka. „Hezky do koše, Carol!"

Poslechla jsem, i když bez protočených očí se to neobešlo. Natáhla jsem se pro lístek a vyrazila s ním ke koši, když mi došlo, že to rozhodně jízdenka není.

Byla to fotka. Malá, menší, než se dávají do pasů, ale člověka na ní jsem přesto poznala.

Vixi Asariová, moje spolužačka a jedna z mých dobrých kamarádek.

Ze zvědavosti jsem fotku otočila a přečetla si vzkaz na její druhé straně:

Bude se vám hodit.

Nezapomeňte.

S pozdravem Zoe.

Pohled Ashley

„Tak co, cesta ke koši byla úspěšná?" zeptala jsem se, když se Carol posadila zpátky ke mně.

„Ne, popravdě jsem to nevyhodila. Koukni," a strčila mi papír pod nos.

„Hm, Vixi. Sestra od Dany. A co má být?" nechápala jsem.

„To jsem si říkala taky... Ale koukej ještě na tohle," obrátila fotku a já si tak mohla přečíst vzkaz.

„Zoe... Zoe... Znáš někoho, kdo by se jmenoval Zoe?" přemýšlela jsem nahlas, zatímco Carol vrtěla hlavou.

„Vím, že jsem o někom jménem Zoe už někde slyšela, ale nevybavuju si, kdy a kde. Možná s náma chodí do školy," přemítala a točila fotkou mezi prsty.

Mně se hlavou honila spousta myšlenek, ale protože se většina z nich týkala jídla, rozhodla jsem se odložit problém Zoe na později.

„Víš co? Počká to do večera. Ještě nás čeká nejmíň hodina ve stáji a teď máme možnost jíst. Priority, sestřičko," poklepala jsem jí na hlavu a konečně se pustila do pizzy.

***

Ani jedna ze sester si na tajemnou Zoe nevzpomněla. Ashley měla pravdu - péče o koně a vybavení je natolik zaměstnala, že nedokázaly myslet na nic jiného. Až na cestě domů si Carol připomněla, co se ten den stalo.

„Hele... A co ta holka, která nás sleduje vždycky? Mohla se dostat do našich věcí, i když nevím jak, a dát mi tohle... Ale zase... Proč by to dělala?"

„Nevím," rozhodila starší sestra ruce, „ale vím o někom, kdo to vědět bude. Aspoň možná." S tím vytáhla telefon a vytočila Danino číslo.

„Tak co?" zajímala se Carol asi po půlminutě.

„Nebere to," povzdechla si Ashley. „Zeptám se zítra nebo v pondělí ve škole."

Dál pokračovaly v tichosti. Obě promýšlely význam všech těch událostí, ale ani jedna nedokázala přijít na způsob, jak vyřešit všechno. Až moc brzo dorazily k domovní brance a nemusely ani nic říkat. Jedna na druhé viděla, že nevymyslely nic.

Až pozdě večer se dostaly o krok dál. Ashley už skoro spala, když jí blikla příchozí zpráva.

OD: Dana Asariová

PRO: Ashley Simonthová

PŘEDMĚT: Vixi

Ahoj, promiň, že tě obtěžuju takhle pozdě, ale ségra asi zůstala v tom muzeu. Mamka mě prostě naložila do auta s tím, že nemusíme na nic čekat, a odjela... Teď se fakt bojím. Jako... Opravdu. Co když ji tam někdo zavřel, nebo tak... Doufám, že se mi to všechno jenom zdá, že zítra ráno bude všechno zase normální. Prosím...

Snad tě to neotravuje. Dobrou... Pozdravuj i Carol, pokud tam je.

Ashley byla v tu ránu vzhůru. Několikrát strčila do polštářů, ve kterých se válela Carol, a když to nepomohlo, drsně ji shodila na zem.

„Jau! Za co to bylo?!" ozvalo se ublíženě od podlahy, Ashley jí ale nevěnovala pozornost.

„Vixi se ztratila," oznámila své stále ještě napůl spící sestře. „A nikdo si ji nepamatuje."