Ten Elements *DOKONČENO*

Aellbach

Bolest. Ten úplně první pocit, dojem i myšlenka. Vlny nepříjemné palčivé bolesti mu pulzovaly ve spáncích tak intenzivně, že mu to připadalo, jako by někdo hrál na bicí přímo v jeho mozku. Už asi vážně blouzním...

Cítil, jak pomalu nabývá vědomí a smysly se mu vrací. Otevřít oči bylo těžší než obvykle. Jakmile se mu pohled trochu zaostřil, začal se rozhlížet po tom kamionu, co ho přejel. Ale spatřil jen stromy. Vysoké, štíhlé a nehybné. Jako by ho tiše pozorovaly a přemýšlely, kde se tu vzal. Skrz jejich ohromné koruny s lesklými listy, se sem tam dralo slunce, ale tenhle boj nemohlo vyhrát. Panovalo tu šero, jako na podzim, když se obloha zatáhne jemně šedými mraky. Nedokázal proto odhadnout, jaká je denní doba.

Cit do končetin se mu vrátil a tak okamžitě zjistil, že má zápěstí pevně přivázaná k nějakému dřevěnému trámu. Pod sebou také cítil dřevo, a když uslyšel tiché přešlapování nějakého zvířete za jeho zády, došlo mu, že sedí na voze. Vedle něj seděla dívka s dlouhými hnědými vlasy a svěšenou hlavou. Jakmile se pokusil vyprostit z pout, dívka se pohnula a podívala se na něj.

„Tobias, že?" promluvila tlumeným hlasem.

Přikývl. „A ty jsi...?"

„Carol."

Nepodívala se na něj ani, když mluvil, nepatrně se klepala a hlídala si každé slovo. Tobias měl nepříjemný pocit z toho, že se ta dívka chová, jako by je někdo upřeně sledoval, přestože tu nikdo jiný nebyl. Les byl tichý. Úplně tichý...

„Kde jsme? Co se stalo?" spustil.

„Ticho. Ať nás neslyší," sykla.

Sjel pohledem k jejím zápěstím. Pod provazy, které je poutaly, spatřil viditelné podlité modřiny a místy měla kůži prodřenou až do krve. Snažila se osvobodit. Tobiase to znepokojilo ještě víc. Naklonil se ke Carol a zašeptal: „Je tohle nějaký sociální experiment?"

Carol se na něj konečně podívala. A byl to pohled doopravdy zvláštní. Jako by tím chtěla naznačit něco o jeho mentálním zdraví.

„Ne. Unesli nás," odpověděla šeptem.

Tobias tomu nechtěl věřit. Únosy přece nejsou vůbec častá věc. A že by se to stalo právě jemu?

„Třeba jenom vybírají lidi pro založení kolonie na Marsu-"

„Tobiasi," zavrčela Carol.

Chlapec tiše zaklel.

„Natáhni ruce. Možná se mi podaří to rozvázat," vybídl jí vzápětí. Carol se k němu natočila víc zády a Tobiasovi se podařilo chytit konec jednoho z provazů. „Ne nadarmo mi na základce říkali Tobias Rozvazovač."

Carol chvíli mlčela a pak málem vyprskla smíchy. S kým mě to zase unesli, proboha... Vzdálenost mezi nimi byla ale tak velká, že se Tobiasovi skoro nedařilo provazy pořádně uchopit, natož rozvázat. Ale snažil se dál.

„Měla jsem malý skládací nůž, ale vzal mi ho, když jsem se ho pokusila zneškodnit," konstatovala Carol. „Ty nějaký nemáš?"

„Nože na koncerty nenosím," ušklíbl se Tobias, „velká chyba, já vím. Fanoušci můžou být šílený."

Podařilo se mu trochu pohnout s uzlem, ale šlo to pomalu.

„Ale hráli jste dobře," vypadlo z Carol nakonec.

„Děkujeme," zakřenil se Tobias. „Není nad komplimenty, když sedíte svázaní někde uprostřed lesa a čekáte, až vás někdo oddělá," dodal. Pomalu se rozvzpomněl na koncert a vše, co se dělo předtím, než se ocitl tady.