Ten Elements *DOKONČENO*

U Jednorožce a zlatých prasat

Pohled Vixi

První věc, na kterou jsem si pamatovala, bylo zvláštní ostré bílé světlo všude kolem. Potom siluety nějakých lidí... A nakonec tma.

Tma, která trvala mnohem déle než světlo.

Byl to ten typ tmy, která vás nutí zahrabat se do peřiny s baterkou a doufat, že brzo usnete.

Jenže já usnout nedokázala.

Po nějaké době se tma rozplynula a já mohla konečně vidět, kde jsem.

Rozhodně to nebylo muzeum, tím jsem si byla jistá. Nemohlo jít ani o nic ve městě, jelikož tam jsem se docela vyznala. Tohle místo naproti tomu vypadalo jako vystřižené z fantasy knihy. Nedivila bych se, kdyby se za rohem ukázalo stádo pegasů.

No... Skoro jsem se trefila. Zašustilo to ve křoví a téměř ihned jsem měla ve vlasech kolem patnácti malých zelených tvorů. Pískali a snažili se vymotat.

V první chvíli jsem zaječela a uskočila dozadu, ale pak mi došlo, že jsou pravděpodobně neškodní. Celý zbytek dne mě následovali, a když jsem se zastavila, kroužili kolem mě.

První noc jsem strávila pod rozložitým stromem s velkými, omamně vonícími modrými květy. Nebylo to tak zlé, jak jsem se bála, hlavně proto, že se mi povedlo usnout téměř hned po tom, co jsem zavřela oči. Probrala jsem se ještě za tmy, tvorové byli pryč a já na chvíli málem zešílela. Nechtěla jsem zpátky do té tmy, která mě pronásledovala, než jsem se dostala na tohle místo.

Ještě jedné věci jsem si všimla: Pomalu začínám zapomínat na svůj život před muzeem. Vím, že mám sestru, mamku a několik kamarádů, ale nedokážu si vybavit barvu zdí svého pokoje nebo třídu, ve které se učím.

Mám obrovské okno, které roste. Nevím, jestli je možné jeho zvětšování zastavit, ale ať už to jde nebo ne, já to nezvládnu. Minimálně ne sama.

Jenže tady, pomyslela jsem si sklesle, tady jsem sama na všechno.

Vstala jsem a protáhla se. Vzduch kolem byl zvláštně těžký, a i když už dávno vyšlo slunce, stále panovalo šero, což mohlo znamenat jen jediné: Blíží se bouřka, a já nevím, kam se schovat. Proto jsem se rozhodla, že můj další úkol bude najít úkryt.

Jenže po nějaké době jsem byla ráda, když jsem se ještě dokázala vrátit k výchozímu místu. Hlavu jsem měla tak zamotanou, že byl div, že ještě zvládnu chodit.

Nedokážu to... ozval se nejsilnější z mých pocitů. Nemůžu se schovat.

***

Vixi si opřela hlavu o kolena a začala zoufale kňourat. Teprve teď na ni dolehl plný význam jejího přesunu sem - je sama, na všechno sama, a nemá nikoho, komu by se mohla svěřit.

„Co se děje?" ozvalo se nad ní. Vzhlédla a uviděla kluka asi v jejím věku, s hnědými vlasy a relativně normálním oblečením.

„N-nic," odpověděla a setřela si slzy. „Jenom... jsem dostala strach, že tady nikdo není, víš? Teď, když seš tady... Jsem v pohodě."

„Aha." Zatvářil se zmateně, ale pak se povzbudivě usmál. „Hele, víš... Kdybys šla ještě kousek, dostala by ses k nám. Klidně tě tam zavedu, protože... Bude pršet, jestli to nevíš." Jeho slova potvrdilo vzdálené zaburácení hromu.

Vixi vyskočila a nadšeně přikývla - jako by její strach ze samoty napořád zmizel. „To bys byl hodnej... Mimochodem, jak se jmenuješ?"

„Fildon," odpověděl kluk neochotně, „ale ty ses ještě nepředstavila. Takže?"

„Promiň... Je to Vixi, Vixi Asariová."

„Vixi je rozhodně zvláštní jméno... Odkud jsi?" vyzvídal Fildon.

„No... Z Fleurwood," nervózně se zasmála, „a bez urážky, ale Fildon mi zní ještě divnějc."

„Fildon je náhodou normální," bránil se a Vixi se musela smát. Vypadalo to, že má aspoň někoho, s kým se tady může bavit.

Za chvíli zase zvážněl: „Hele, o Fleurwood jsem nikdy neslyšel. Kde to je?"

„Na Araiadě, to je ostrov v..." Vixi se zamračila a usilovně přemýšlela, ale všechno marně. Umístění domova bylo další věcí, na kterou zapomněla.

„To je fuk, tak jinak. Jak ses dostala sem?"

A tak mu řekla všechno, od muzea přes tmu až po dnešní hledání jiných lidí. Pozorně poslouchal, a když dopověděla, Fildon se už jenom mračil.

„Děje se něco?" zajímala se Vixi, ale jen roztržitě zavrtěl hlavou a přidal, takže mu skoro nestačila.

„Musíme za ségrou," řekl prostě. „Ta by tomu mohla rozumět."

Pohled Vixi

Zavedl mě až k velkému dřevěnému domu, právě včas, abychom se mohli schovat před deštěm. Zamířil ke dveřím, otevřel je a ustoupil mi, abych mohla projít.

Došla jsem k němu a překvapeně se zastavila. Uvnitř nikdo nebyl, jen nějaká rudovláska vzadu u stolu utírala sklenici.

„Vítejte U Jednorožce a zlatých prasat!" zavolala na nás. Musela jsem se hodně přemáhat, abych nevyprskla smíchy.

„Není potřeba, ségra," uchechtl se Fildon. „Někoho jsem ti přivedl."

Dívka přehodila nohy přes stůl, seskočila z něj a zamířila k nám. „Takže bratříček má kamarádku, jo? Bezva, jak se jmenuješ?"

„Vixi," představila jsem se. „Taky se vám zdá moje jméno divný?"

„Vykat mi nemusíš... Vixi," rozesmála se, „ale to jméno je v pohodě."

„Je z Aranaidy," vyhrkl Fildon a jeho sestře zmizelo veselí z tváře.

„Ach tak..." mumlala si pro sebe a otočila se k nám zády, „to je hezké, Vixi... Co kdybys šla nahoru? Je tam oblečení, abys víc... Zapadla sem k nám." Mávla rukou ke schodům, napůl skrytým ve stínu.

„Dobře, ráda," přikývla jsem a vyběhla je po dvou. V prvním patře se nacházelo pět místností: koupelna a čtyři malé pokoje. V jednom z nich pravděpodobně spával Fildon, další mohl patřit jeho sestře a zbylé dva byly prázdné. V jednom z nich jsem skutečně našla oblečení a převlékla jsem se, dokonce mi seděla i velikost. Z vyčerpání jsem padla na postel a zavřela oči, ale než jsem usnula, slyšela jsem, jak Fildon s dívkou něco zapáleně probírají.