Different lives

"Špagety?"

"Já se nevzdávám" Řekl jsem a vyšel ze dveří. Cesta domů mi trvala asi dvě hodiny, šel jsem pomalu, abych si trošku protříbil myšlenky. No vždycky ,když jsem na něco myslel, v závěru jsem se vždycky dostal k ní. Jak zvláštní.Známe se ani ne tři dny a už jí nemůžu dostat z hlavy. Možná protože je jiná. Vyhazuje mě, ale není moje haterka, dokonce bych řekl, že i trochu Belieberka, když jsem jí poprvé viděl, poslouchala moje písničky a ty kresby. Abych pravdu řekl jsem z ní trošku zmatený. Osatní holky by se mi hned hodily okolo krku ,ale ona mě odhání. No a možná to není jen z toho, už jsem si asi moc zvykl na to že se mi všichni snaží dostat do zadku a nikdo mi do očí nedokáže říct jediné křivé slovo. Někdy přemýšlím jaké by to bylo nebýt slavným. Všechno by bylo jiný, ale zase bych mohl vyjít na ulici bez bodyguardů, ale jsem rád za svoje Beliebers, za svojí rodinu, Bieber team. Bylo by fajn mít obyčejný život, ale ten co mám teď je mnohem lepší. Někdy jsem dole,někdy nahoře. Vím, že jsem se dřív víc usmíval, ale prostě se nemůžu pořád jen usmívat. Stále jsem ten Kidrauhl, který tu byl před 3 lety.

Došel jsem domů a dostal jsem takový menší nápad. Rychle jsem vyběhl nahoru po schodech do svého pokoje. Otevřel jsem skříň a vytáhl z ní modré jeany a černou mikinu s kapucí. Oblékl jsem si to a do kapsy od mikiny si dal pěněženku a mobil. Seběhl jsem zpátky dolů a obul si boty. Schmátl jsem ještě kliče od auta a rychlým krokem se dostal k autu. 

Z pohledu ELLIE:

Po tom co odešel jsem si sedla do křesla, kde předtím seděl. V celém obýváku byla cítit jeho voňavka. Seděla jsem tam a přemýšla o svém životě. No, spíš než životě o Justinovi. Hrozně moc bych mu chtěla věřit, ale bojím se toho že mě opustí. Vždycky to tak bylo, na někoho jsem se uvázala a on mě pak opustil. Já vím, že všichni takový nemusí být, ale jak mám vědět,že zrovna on takový není? Měla jsem tolik otázek, na které jsem neznala odpověď. Zavřela jsem oči a na chvíli usnula. No chvíli, když jsem se vzbudila bylo už pomalu půl šestý. Zvedl jsem se a šla do kuchyně, Tina mě následovala protože věděla ,že už jí dám večeři. Od oběda jsem měla ještě uvařené špagety,ke kterým stačilo dovařit rajčatovou omáčku. Dala jsem se do vaření a asi za 15 minut bylo hotovo. Nandala jsem si na talíř a sedla si ke stolu. Přes odpoledne jsem přemýšlela nad tím, že bych mohla dát Justinovi šanci. Nejsem si tím stoprocentně jistá, ale risk je zisk. Akorát nechci aby o mě někomu něco říkal, nechci aby o mě někdo věděl a už vůbec nechci aby se někdo dozvěděl kde bydlím. Nevím jestli bych to zvládla. 

"Špagety?"

Ňuf,nová část:3 Já vím je krátká, ale je to schválně, protože další kapitolu už mám rozepsanou, takže jí ještě dneska sem dám:) Moc by mě potěšily komentáře, abych věděla jestli má vůbec smysl v téhle story pokračovat... xoxo Áňa:*