Different lives

"Já se nevzdávám"

Ráno jsem se probudila na psí kňučení. Podívala jsem se na svůj budík na nočním stolku a zjistila jsem, že je 11:22. Tak to se mi už hodně dlouho nestalo, že bych spala tak dlouho. Vstala jsem a oblíkla jsem si chachi kalhoty a k tomu bílý tílko. Miluju tenhle styl. Seběhla jsem schody a šla do kuchyně, kde už na mě čekala Tina." Ahoj zlato." Jen kdyby mi mohla odpovědět, pomyslela jsem si. Nasypala jsem jí granule a sobě jsem vytáhla z ledničky pomerančový džus. Nalila jsem si ho do skleničky a posadila se na kuchyňskou linku. Přemýšlela jsem co bych si mohla udělat k obědu. ŠPAGETY! Problesklo mi hlavou,moje nejoblibenější jídlo. Seskočila jsem z linky a přešla k lednici. Vytáhla jsem z ní všechny potřebný věci a dala si je na linku. Asi za 30 minut jsem měla hotovo.

Z pohledu JUSTINA:

Ta holka je úžasná. Ano, já vím neznám jí, ale vzhledově je prostě dokonalá. Trošku,co trošku, hodně mě překvapila s tím že mě včera "vyhodila". Ale mě se jen tak nezbaví,pomyslel jsem si. Já vím ,říkal jsem , že chci strávit ty 4 měsíce sám, ale prostě jí chci poznat. Uvědomuju si, že to bude asi ještě hodně práce ,než se semnou začne normálně bavit. Včera když jsem tam přišel, tak si něco kreslila, chtěl bych to vidět, ale pochybuju že mi to v nejbližší době ukáže. Dneska jsem vstával pozdě, někdy kolem půl 12. Oblíkl jsem si svoje chachi kalhoty a modrý tričko. Neměl jsem ani moc hlad,takže jsem rovnou vyrazil za ní. Možná to není zrovna nejlepší nápad, ale chci aby se semnou začala bavit. Třeba mi to tentokrát vyjde. Asi za hodinu cesty jsem došel k jejímu domu.

Z pohledu ELLIE:

Když jsem dojedla, dala jsem talíř do dřezu a šla si do obýváku lehnout na gauč. Hned jak jsem si lehla jsem uslyšela klepání na dveře. Hrozně jsem se lekla. Tina začala štěkat a běžela ke dveřím. " Tiny jdi na místo." Poslechla mě a šla si zpátky lehnout. Za ty roky co jsme tu spolu mě poslouchá na slovo. 

Otevřela jsem pomalu dveře a to co jsem tam viděla mi trošku vyrazilo dech. Myslela jsem si ,že už mě nechá být, ale asi se jen tak lehce nevzdá. 

"Co tady děláš?" Zeptala jsem se ho.

"Přišel jsem tě navštívim, nesmím snad?" Řekl s drzím úšklebkem.

"Ne." Řekla jsem chladně a chtěla zavřít dveře,kdyby tam ten vůl nestihl strčit nohu.

"Proč tohle děláš?" Zzeptal se trošku zoufale. Abych pravdu řekla, tuhle otázku jsem nečekala. Spíš jsem si myslela ,že na mě začne řvát, co jsem to za magora, že ho odmítám a že semnou akorát tak strácí svůj čas. Ale on se zeptal na tohle.

"Do toho ti nic není." Snažila jsem se ,aby v mém hlasu nebyla poznat nervozita, kterou jsem měla.

"Mohl bych si stebou promluvit, dej mi jen 5 minut." 

"Když to udělám, necháš mě potom už napokoji?" Zeptala jsem se otráveně.

"Jop." Řekl a na tváři se mu objevil široký usměv.

Líně jsem otevřela dveře a šla do obýváku. Sedla jsem si na gauč a on na křeslo naproti mě.

"Můžu se tě na něco zeptat?" Zeptal se váhavě.

"Kvůli tomu si přišel ne?" 

"Proč bydlíš tady?"

"Protože je to daleko od lidí jako jsi ty." 

"Jako jsem já?" Zeptal se nechápavě.

"Otravný a moc mluvící." Řekla jsem a drze  se na něj podívala.

"Já že jsem otravný?" Zeptal se pobaveně.

"Ne ten za tebou." Řekla jsem a protočila oči.

"Včera si něco kreslila." Úplně odbočil od tématu.

"To nebyla otázka." Řekla jsem a doufala, že to nechá plavat. Nikdy jsem nikomu, kromě mého táty svoje výkresy neukazovala. Než umřel byla jsem odhodlaná to někomu ukázat, ale po tom co umřel jsem tu odvahu stratila. 

"Ukážeš mi to?" 

"Ne." Řekla jsem a koukala se mu přímo do očí.

"Skusila by si nakreslit mě?" Stále se nevzdával. Teď nebo nikdy, řekla jsem si.

Z pohledu JUSTINA:

Chtěl jsem ty kresby vidět. Zeptal jsem se jí jestli by mě nenakresila a ona jen chvíli seděla a pak se bezeslova zvedla a šla směrem, kde stála komoda. Vyndala z ní nějaký desky a položila je předemně na stůl. Sedla si zpátky na gauč a podívala se na mě. Vzal jsem ty desky do ruky a rozvázal šňůrky. Samozřejmě, že jsem takový šikovný že se na mě všechny ty papíry vysypaly. Podíval jsem se na Ellie a ta se smála. Poprvé jsem  jí viděl se usmívat. Pokrčil jsem rameny a nevinně se usmál. Sehnul jsem se pro papíry ,které zkončily na zemi. Podíval jsem se co je na nich a byl jsem na nich já? Ona kreslila mě. Podíval jsem se i na ty ostatní a všude jsem tam byl já. Ty kresby byly úžasný. Nikdy v životě jsem tak dokonalé kresby neviděl. 

"Je to úžasný." Vydechl jsem s úžasem.

"Děkuju." Řekla, ale už se neusmívala, což mě trošku znepokojovalo. 

"Už bys měl jít." Řekla a zvedla se.

"Ale proč?" Zeptal jsem se nechápavě.

"Prostě už běž." Řekl a vyhýbala se mým očím.

"Uvidíme se ještě?" Zeptal jsem se s nadějí v hlase.

Nic neřekla jsem otevřela dveře. 

"Já se nevzdávám." Řekl jsem a vyšel ze dveří.

Ňuf, nová část:) Já vím je krátká, ale když to dneska ještě stihnu, skusím napsat další:) Moc by mě potěšily KOMETÁŘE nebo VOTE:) xoxo Áňa:*