BTS- Revenge

19. death

Druhý den:

Otevřel jsem oči a uvědomil jsem si, že jsem usnul na gauči s flaškou vína v ruce. Byl jsem, tak unavený, že jsem jí ani neotevřel. Položil jsem láhev na stolek a posadil se. Promnul si oči a nasadil brýle. Vydal jsem se do koupelny, provést ranní hygienu. Po navštívení koupelny jsem se rozhodl udělat sobě i otci snídani. Dal jsem se do pečení vaflí. Pustil si k tomu mou oblíbenou hudbu. Oblékl si zástěru a dal se do vaření. Zpíval jsem si u toho a hopsal. Musel jsem se nějak uvolnit a vypustit ze sebe špatnou energii. Musím se alespoň troško dobře naladit, abych se přes tu tragédii přenesl. Pomalu, ale jistě jsem se připravoval na zítřejší pohřební obřad.

Při otáčení vaflí jsem zpozoroval otce, který vylezl ze své ložnice. Měl pěknou kocovinu. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Okamžitě jsem vypnul hudbu. Vím, že otec nemá rád hluk po ránu, zvlášť, když má za sebou rande s alkoholem.

"Dobré ráno synu." Řekl můj otec a posadil se k jídelnímu stolu.

"Dobré ráno, tati." Odvětil jsem a naservíroval mu vafle a ranní kávu. Otec se na to nevěřícně podíval a pronesl:" Chceš mě zabít?" Vytřeštil jsem na něj oči:" Proč? Samozřejmě, že ne! Jen jsem si myslel, že je máš rád." S chutí jsem se zakousl do teplé vafle.

"Ano, mám je rád, ale obsahují velké množství sacharidů." Pronesl a napil se kávy.

"Tak já vypočítám výměnné jednotky." Nabídl jsem se a vzal mu talíř. Navážil jsem ranní dávku sacharidů pro diabetika a s úsměvem položil talíř před otce. Ten se s chutí zakousl do mého kulinářského díla se slovy: "Jsou výborné. Takové dělávala tvá matka." Tato slova mě zahřála u srdce a do očí se mi nahrnuly slzy. "Neplač! Jsi přece chlap. Musíme se přes to přenést!" Řekl a poplácal mě po rameni. "Já vím. Tati, já tomu nemohu uvěřit, že už tu není." Rozplakal jsem se.

"Jine,je tu a vždycky bude." Zašeptal a také se rozbrečel. Vstal jsem a objal po dvou letech svého otce.

xxx

"Tati, za deset minut, by měla přijít sestra." Zakřičel jsem směrem k verandě, na které si otec četl Bibli. Zaskočilo mě, že jí čte. Nikdy moc nečetl, leda tak maximálně ranní noviny. Nicméně mi otec neodvětil. Bylo mi to divné a proto jsem se šel za ním podívat. Otevřel jsem dveře a zpozoroval otce sedícího v křesle se zavřenýma očima. "Tati?" Neodpověděl mi. Zatřepal jsem s ním. Nereagoval. Okamžitě jsem zavolal sestru a záchranku. Sestra přijela do pěti minut a píchla otci nějakou injekci. Otec po chvíli procitl. Ulevilo se mi.

"Vašemu otci nestačila dávka inzulínu, kterou si obvykle aplikuje. Zřejmě za to může množství alkoholu, které vypil. Alkohol totiž obsahuje také velké množství cukru, který váš otec nedokáže již spálit, protože už není aktivní, jako dříve." Řekla Francesca.

"Děkuji vám." Oddechl jsem si.

"Myslím, že si můžeme tikat." Řekla přátelsky. Její nabídku jsem ochotně přijal. Poté jsem Francesce uvařil čaj a posadili jsem se na verandu. Otec si mezitím šel lehnou. Mou pomoc odmítl se slovy:" Nejsem mrzák, aby si mě musel táhnout na vozíku do postele." Neuvědomuje si svůj špatný stav.

"Jine, tvůj otec už nemá moc času." Na chvíli se odmlčela. "Zbývá mu asi čtrnáct dní života." Řekla a sklopila hlavu. "Nemůže do nemocnice. Chce umřít doma." Řekl jsem a do očí se mi začaly hrnou slzy. Matčino tělo není ještě v rakvi a já se musím smiřovat s další budoucí smrtí, které se nevyhnu.

"V tom případě, musí být u něj ošetřovatel." Odkašlala si. "Já jsem lékař. No spíše patolog, ale i tak jsem lékař. Postarám se o něj." Řekl jsem plně rozhodnut. "Tak tedy ti vše ukáži a budu sem docházet jako do teď." Pousmála se. Souhlasil jsem. Francesca mi vše ukázala a vysvětlila. Bylo to náročné, ale já to zvládnu. Musím se o něj postarat.

Okolo osmé hodiny večerní Francesca odešla a já šel za otcem do ložnice. Potichounku jsem otevřel dveře a pohlédl na otce sedícího v křesle a hledícího z okna. "Je krásný večer." Řekl a já uslyšel cvaknutí. "Tati? Ano je krásný večer." Přistoupil jsem k němu a spatřil nabitou zbraň v jeho dlaních. "Tati, dej mi tu pistoli." Řekl jsem a napřáhl k němu ruku. "Víš Jine, já už takhle dál nemůžu. Přišel jsem o ženu a nechci ti být na obtíž. Nechci umírat v bolestech. Chci, abys věděl, že tě mám rád a že jsem na tebe pyšný. Ty a matka jste byli pro mě to nejdůležitější na světě." Po těchto slovech si přiložil zbraň k hlavě. "Jdi pryč Jine a nech mě důstojně zemřít." Po tváři mu stekla slza. "Ne, tati!" Skočil jsem po něm a chtěl mu zbraň vytrhnou z rukou, ale marně. Stiskl spoušť a já viděl, jak sám sebe usmrtil. Byl jsem potřísněn otcovou krví. Skácel jsem se k zemi a nemohl tomu uvěřit. Zanedlouho jsem uslyšel zvuky majáků. Sousedi nejspíše slyšely střelbu a proto zavolali záchranou službu a policii. Přiběhl ke mě nějaký ozbrojený muž a odvedl mě z domu na ulici, kde mi pokládal různé otázky. Mezitím mého zesnulého otce vyvezli v černém pytli z domu. Rozeběhl jsem se k němu, ale někdo mě odtáhl. Chytil mě a nechtěl mě pustit. Plakal jsem, křičel a byl nepříčetný.

Seděl jsem na chodníku a koukal do prázdna. Proudy slz mi zmáčely oblečení. Začalo pršet. Můj život neměl smysl. Ztratil jsem vše na čem mi záleželo. Jsem sirotek. Ještě jsem nepohřbil matku a už mám pohřbít otce. Nejsem na to připraven. Najednou jsem pocítil něčí ruku na mém rameni. Otočil jsem se a spatřil Francescu. "Jine, je mi to líto." Řekla a objala mě. Nevěděl jsem co na to říct. Mlčel jsem a nechal dešťovou vodu kapat z mých vlasů na její tělo.

Tato kapitola je depresivní :( Z Jina se stal sirotek. :( Nepsalo se mi to zrovna dvakrát dobře, ale cítila jsem, že to tak má v této ff být.