BTS- Revenge

26

O deset dní později:

Byl krásný večer. Seděla jsem na posteli u otevřených balkonových dveří a koukala ven. Měsíc byl v úplňku a studený vánek hladil mou tvář. Zavřela jsem oči a nechala se unášet. Nasadila jsem si sluchátka a pustila si mé oblíbené skladby od Juncurryahna. Miluji ho. Vždy mi zvedne náladu. Posadila jsem se do tureckého sedu, zavřela oči a zaposlouchala se do tonů houslí, které mě dostávaly do relaxačního stavu. Nedokázala jsem se, ale stoprocentně uvolnit. Mou mysl sužoval pocit viny. Viny, která mě tíží a táhne jako kámen na mořské dno. Ublížila jsem osobě, kterou miluji. Proč tu se mnou není? Proč mi neodpovídá? Proč jsem byla, tak lehkomyslná? Jungkooku, já tě miluji a ničí mě, že ses již jedenáct dní neobjevil. Ničí mě tvá nepřítomnost. Chci tě zpět. Nedokáži bez tebe žít! Z očí se mi začaly valit slzy, která dopadaly na mou noční bílou košili. Smotala jsem se do klubíčka a v dlaních svírala plyšového medvídka. Pomyslela jsem na to nejhorší. Otevřela jsem prádelní zásuvku a vyndala z ní léky. Došla jsem si do kuchyně pro sklenici vody, popřála Taemu a Jinovi dobrou noc a zamkla se v pokoji. Posadila jsem se na postel. Ruce se mi klepaly. V pravé ruce jsem svírala sklenici se studenou vodou a v té druhé hrst nejrůznějších prášků. Zavřela jsem oči, ze kterých mi začaly téct slzy, které mi stékaly po tváři a dopadaly na můj noční úbor. Nedokáži to. Jsem slaboch!

Z pohledu Jungkooka:

Seděl jsem na střeše každý den. Vždy jsem pozoroval Lilien. Byl jsem její stín. Byl jsem všude s ní. I když vím, že jí nemohu dát lásku, kterou jí dokázal dát ten svalnatý hoch v jejím pokoji, nemohu na ní přestat myslet. Každý den čekám na to až zhasne lampičku a uloží se ke spánku. Vždy, když si sem jistý, že spí, vstoupím do jejího pokoje a posadím se na postel vedle ní. Má ruka pohladí její husté vlasy a mé rty se vždy dotknou jejích teplých dlaní, které pak celou noc držím ve svých studených daních. Myslím na ní stále. Je to zvláštní, poprvé za svůj dlouhý život pociťuji lásku a blížím se k pocitu naplnění.

Stejně jako každý den jsem vyčkával na zhasnutí v pokoji Lilien. Jedna polovina křičí, ať se ihned přiblížím k jejímu tělu a vezmu si jej, a ta druhá přesný opak. Bojuji sám se sebou. Přiblížil jsem se k otevřeným balkonovým dveřím a pohlédl na Lilien sedící na posteli. Byla ke mne otočená zády. Byla slyšet hudba z jejích sluchátek. Posadil jsem se na zábradlí a pozoroval ji, když v tom jsem uslyšel Lilienin hlas. Jungkooku, kde jsi? Potřebuji tě! Jsem slabá. Nedokáži bez tebe žít! Pomoz mi. Slyšel jsem Lilienin hlas, ale ona neotevřela svá ústa. Již jsem nemínil čekat. Neudržel jsem se a rozeběhl se k Lilien a vší silou jí objal.

"Jungkooku, už mě nikdy neopouštěj." Řekla Lilien se vzlyky a následně upustila všechny prášky, které svírala v dlani. Nevěděl jsem co říct. Otočil jsem si Lil k sobě a znovu jí objal. Sevřela mě vší silou a nechtěla mě pustit. Myslím, že jí dokáži odpustit.