BTS- Revenge

20

O dvanáct hodin později:

Ležel jsem na posteli v docela malé místnosti. Zdi byly zelené a bílé. Slyšel jsem příjemnou hudbu, která vycházela z přehrávače na konci místnosti. Posadil jsem se a promnul si oči. Zpozoroval jsem malé okénko, které bylo polepeno různými květinami. Celá místnost mě uchvacovala. Působila na mě dojmem přírody a klidu. Slunce procházející skrz vínové závěsy mě hladilo po tváři a vítalo do nového dne plného smutku. Zavřel jsem oči a užíval si teplé doteky na mém těle.

Z nenadání se otevřely dveře a já spatři Francescu, která držela v ruce tác se snídaní. " Dobré ráno." Pronesla a položila tác na stolek vedle postele a posadila se do křesla na proti mě. " Dobré ráno." Odvětil jsem a rozpačitě se usmál.

" Připravila jsem ti snídani." Řekla a poukázala na tác.

" Děkuji ti za všechno co pro mě děláš." Pousmál jsem se a vzal si misku s jogurtem. Začal jsem jíst a při tom jsem si s Francescou povídal.

" Jestli chceš, tak tu můžeš na pár dnů zůstat." Řekla a napila se ranní kávy.

" Je to od tebe moc milé, ale po pohřbu se musím vrátit do Busanu za Taem a Lilien." Poškrábal jsem se na krku.

" Lilien je tvoje holka?" Otázala se po chvíli. Byl jsem zaskočen touto otázkou.

" Ne, není. Lil je sestra Taeho. Bydlí se mnou. Proč?" Byl jsem docela dost zvědav, proč jí to zajímá.

" Jen tak." Odvětila a já byl sklamán její odpovědí. Cítil jsem mezi námi takové zvláštní napětí. Ona je docela pěkná a má nádherné čokoládové oči. Její rty jsou nadejchané. Přirovnal bych to k čokoládové pěně. Je jako můj strážný anděl.

"Jine? Děje se něco?" Otázala se po chvíli mého zírání na její maličkost. 

"Ne, nic se neděje. Jen jsem se zamyslel." Odvětil jsem a sklopil hlavu.

"Nechci tě teď nějak zatěžovat, ale měl bys začít zařizovat pohřeb." Řekla a přisedla si ke mě na postel. 

"Já vím." Zašeptal jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.

"Jine, jestli chceš,tak ti s tím pomohu." Zašeptala a objala mě. Cítil jsem se strašně. Byl jsem bezmocný. 

"Děkuji." Odvětil jsem a zabořil svou hlavu do její hrudi. Ona si mě ještě více přitiskla do obětí a začala mě hladit po zádech. 

xxx

Vystoupil jsem z auta a otevřel dveře obchodu. "Dobrý den." Řekl jsem po mém příchodu do pohřebního ústavu. Jen při pohledu na náhrobní kameny mi bylo do pláče. "Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" Oslovil mě milý mladík v přiléhavém oděvu. 

"Ano, potřeboval bych poradit." Řekl jsem sklesle. 

xxx

Po tomto učinění jsem  jel s Francescou zařídit živé květiny a faráře. Sklesle jsem koukal z okénka a přemýšlel. Byl jsem jako tělo bez duše. Francesca zapnula rádio. Hrála tam nějaká nová skupina. Zastavili jsem na červenou a Francesca svými pohyby rozhoupala auto. Zpívala a tančila za volantem. Nechápavě jsem na ní pohlédl. 

"Co se děje?" Otázala se mě. 

"Nic, jen mě nepřestáváš udivovat." Prohlásil jsem a začal se smát. Oba jsme se začali smát a nakonec jsem se přidal a zpíval a hopsal stejně střeleně jako Francesca. Byla to zábava. Dlouho jsem se takhle nebavil. 

xxx

Den pohřbu:

Vstal jsem, osprchoval se a šel se obléct do smutečního obleku. Když jsem si před zrcadlem upravoval kravatu cítil jsem se hrozně. Bylo mi do pláče a zároveň mě přepadla lehká deprese. Nicméně jsem si nazul boty, popadl smuteční květinový věnec, klíčky od auta a už jsem jen za sebou zabouchl dveře. Nasedl jsem do auta a vydal se na nedaleký hřbitov, kde má za dvacet minut začít  pohřební obřad. 

Vystoupil jsem z auta a pomohl vystoupit Francesce, která mi tu byla jako opora. Obřad byl v celku pěkný. Plakal jsem od začátku do konce. Těsně před spuštěním rakví jsem měl proslov u kterého začalo pršet. Po spuštění rakví jsem na čerstvý hrob položil květiny a následovala hromada kondolencí. Kondolování mě dostalo do kolen a já se málem sesypal.  Poté jsem se rozhodl opustit hřbitov.

Je tady další část. Bohužel je poněkud depresivní, ale od příští by to mělo být veselejší. Pro Jina až moc veselé :D