Po skoro celé probrečené noci se probudím s opuchnutýma očima a bolestí hlavy.Dále ležím a přemýšlím.Jednoduše nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělala.Po mém souhlasu se Justin vítězně usmál a odešel z pokoje,čímž mi dal možnost pořádně se vybrečet.Vím ale,že za chvíli přijde,vychutnat si svoje vítězství.A mám pravdu.Za pár sekund se ozve otevírání dveří.Posadím se na posteli a snažím se vypadat,co nejméně zničeně.Podle všeho se mi to asi moc nedaří,protože jeho první slova potom,co si sedne do křesla jsou: " Brečela jsi" Když to říká,má snad ještě více zamračenou tvář než obvykle.Jestli to tedy jde.
"Nebreč.Nebudeš se tu mít špatně.Můžu ti dát všechno.Všechno na světě." Říká mi,jako by to mělo pomoc.
"Jednu věc ne.Moji svobodu" Odpovídám mu šeptem.Jeho oči na chvíli vypadají ublíženě z mých slov,ale potom nahodí zpátky svůj ledový výraz.
"Přece jenom bych byl rád,kdybych ti mohl něco dát.Řekni si" Už mu chci odpovědět,že od něj rozhodně nic nechci,když v tom mě něco napadne.
"Chci vidět Tylera" Řeknu mu.
"Vyloučeno" Odpoví okamžitě.
"Prosím" Poprvé za tu dobu,co tu je se mu podívám do očí.
"Je to naposledy,co ho vidím.Chci se rozloučit" Koukám ne něj s prosebným výrazem.Vypadá,že bojuje sám se sebou.
"Fajn,pět minut" Málem se radostí skoro usměju.
"Při západu slunce ho odvezou do vašeho města.Zatím si rozmysli,co mu vlastně chceš říct." Řekne bez emocí a odejde.Řídím se podle jeho rady a snažím se být do západu slunce, alespon trochu psychicky připravená na to,co mě čeká.Při západu slunce otevírá Justin pokoj a já ho beze slova nsleduji,když mě provádí zámkem.Jdeme a já se s každým krokem,snažím nerozbrečet.Přijdeme k menší bráně a Justin dá pokyn k otevření.Otevře se a tam u vozu s velkou skupinou vojáků stojí Tyler.Je domlácený a spoutaný,ale stejně se mu na tváři podaří vytvořit úsměv,když mě uvidí.Sejdu schody a běžím ho obejmout.Má spoutané ruce,takže mi objetí nemůže opětovat,ale nevadí mi to.
"Panebože Katherine! Hrozně jsem se o tebe bál po tom,co jsi za mnou minule přišla.Neudělal ti něco?" Zeptá se mě starostlivě.Slzy se mi nahrnou do očí.Prakticky nemůže stát,jak je domlácený a stejně se stará o mě.
"Jsem v pořádku" Nebo alespoň fyzicky.
"Jedeš domů Tylere" Říkám mu a překvapení v jeho očích je zřejmé.
"Cože? On nás pustí domů?" Smutně se pousměju,když se ptá s takovou nadějí.
"Ne mě.Tebe" Odpovím mu a on přimhouří oči.
"Bez tebe nikam neodejdu" Řekne pevným hlasem.
"Musíš jinak tě zabije" Tyler vykulí oči a vypadá,že přemýšlí.
"Neboj se Katherine.Najdu nějaký způsob,jak tě odsud dostat." Řekne s přesvědčením.
"To právě nesmíš Tylere.Nechápeš? Zůstanu tu navždy.Tvoje svoboda za mojí.Ani kdybych chtěla,nemůžu utéct" Šokovaně se na mě zadívá.
"Proč si to udělala?" Smutně se pousměju.
"Ty víš proč"
"Najdu nějaký způsob,slibuju" Řekne to s takovým přesvědčením,že skoro ztrácím sílu od něj odstoupit.Ale udělám to.
"Ne nechci,aby si něco takového dělal.Zapomeň na mě.Žij.Zamiluj se.Založ rodinu.Využij tu šanci,co jsem ti dala" Vyslovuju ta slova ztěžka a naposledy se mu podívám do očí.Otočím se a stoupám nahoru zpět k Justinovi.Tyler nesmí platit za moje chyby.Neměla jsem ho do toho vůbec plést.Tohle bylo už od začátku mezi mnou a Justinem.Za mnou se ozývají výkřiky mého jména,ale já se neotáčím.Když výkřiky utichnou stojím vedle Justina nahoře.Vůz odjíždí a já se za ním dívám.A můj nejlepší přítel a zároveň nebližší člověk,kterého mám mi s posledními paprsky světla mizí z očí.
"Já jsem svoji část dohody splnil.Teď je čas na tvojí"Řekne vedle mě Justin a já vím naprosto přesně,co tím myslí.Jen ho následuju zpět do zámku.Cestu skoro nevnímám.Procházíme tou částí kde je knihovna a kde už jsem jednou byla.Dojdeme k dvoukřídlým dveřím.Myslím,že vím co je to za pokoj.Otevře dveře a nacházíme se v obrovské místnosti.
"Můj pokoj" Ozve se mi za zády jeho hlas.Takže jsem si to myslela správně.Pokoj je obrovský a slazený do černého dřeva.Líbil by se mi až na to,že působí chladně a temně.Stejně jako on.Najednou na svém pasu ucítím jaho ruce,které mě vyruší z přemýšlení.Začíná mě líbat na krk.Ještě dva dny nazpátek by to možná bylo příjemné,ale teď cítím pouze znechucení.Couvá se mnou k posteli a povalí mě na ni.Nepřestává mě líbat.Tak a je to tady.Takhle to bude poprvé.S ním.Líbá mě dál a snaží se ze mě vynutit nějakou reakci.Já se,ale snažím být jinde než tady.Na nějakém veselejším místě.Najednou ode mě odskočí,jako bych ho spálila.
"Ne! Tohle nechci! Nechci tě vidět takhle." Začne křičet.
"Jak?" Zeptám se klidným hlasem a posadím se.
"Jako bych ti ani nestál za pohled!" Zakřičí na mě a to je poslední kapka,aby mi došla trpělivost.
"Copak nechápeš,že se na tebe opravdu nemůžu ani podívat?Nechápeš,že když tě vidím,vídím taky budoucnost,kterou jsem ztratila? Svoji budouctnost,rodinu,přátele a život? Nechápeš?" Křičím na něj nazpět.Zaraženě se na mě dívá.
" To ne" Vydechne.
"Ne!" Zakřičí z plných plic a bouchne pěstí do zdi.
"Ty mě nesmíš nenávidět" Najednou šeptá a klesá na kolena.
"Ty ne" Opakuje si pro sebe šeptem. V tu chvíli vypadá naprosto zlomeně.A já v ten moment poznám,že pod všechnou tou přetvářkou, je stejně zloměný jako já.
"Můžeš jít" Zašeptá stále na kolenou,ale jeho oči říkájí něco jiného.Přímo prosí,abych zůstala.Vydám se ke dveřím.Už tisknu kliku,když v tom se otočím.Stále klečí na zemi a vypadá ztraceně.Možná dělám chybu,ale i potom všem,co udělal jsem ho tu nemohla takhle nechat.S povzdechem jsem se otočila a šla si sednou zpět na postel.Překvapeně na mě kouká.
"Proč?" Zachraptí.Vím,že se ptá proč jsem zůstala.Upřímně sama nevím moc jistě.
"Chci ti pomoc" Odpovím mu.Uchechtne se.
"Jak? Jsem ztracený" Možná měl pravdu.
"Budu tě poslouchat" Odpověděla jsem mu.Jen na mě kouká.Byla jsem připravená poslouchat.Byla jsem připravená slyšet příběh chlapce,co tu přede mnou seděl na kolenou. Chlapce,co měl všechno a nic.
Páni, pravděpodobně moje nejdelší část.Doufám,že se vám líbila,tak mi nezapomente napsat do komentářů,ktere mě vzdy dokazou nakopnout ke psani.💓Každopádně v téhle části se toho dost stalo.Možná jste čekali nějakou 🔥část,ale na to si ještě počkáte.Btw.zase pozdě,ale to už je asi zvyk.
-A
