Ráno se probouzím a k mému překvapení vedle mě nikdo neleží. Myslela jsem, že tu Justin je, protože jsem měla pocit, jakoby mě někdo pozoroval. Asi už začínám být paranoidní. Po to všem už se asi není čemu divit.
,,Justine?" Zavolám, ale žádná odpověď nepřijde. Není tu. Chci vstát z postele, ale uvědomím si, že nemám nic na sobě. Obmotávám kolem sebe, proto hedvábnou přikrývku a přejdu k Justinově skříni. Chvilku se v ní přehrabuju, ale pak ji frustrovaně zavřu, protože v ní není nic, co bych si mohla obléct. Najednou si všimnu něčeho přehozeného přes židli. Jsou to obyčejné bílé šaty s úzkými ramínky. I když jsou prosté a bez jakýchkoli ozdob, líbí se mi. Ten kluk má prostě vkus. Oblékám si je a rozhodnu se jít hledat Justina. U dveří kývnu na dva strážné, ale hned potom rudnu. Doufám, že je večer Justin poslal pryč, protože jenom při myšlence, že ne, se propadám studem do země. Při cestě chodbou Justina nepotkávám a tak zkouším zahradu. Zjišťuji, že jsem vzhůru brzy, protože teprve vychází slunce. Chvilku stojím a užívám si prvních ranních paprsků.
,,Na takový pohled hned po ránu bych si dokázal zvyknout" Ozve se hlas za mnou a já se prudce otáčím. Stojí tam Justin s lehkým úsměvem na tváři.
,, Doufám, že až tě příště někde nechám, najdu tě na stejném místě" Říká stále s úsměvem a naráží na to, že nejsem v pokoji. Pokrčím rameny.
,,Nebyl jsi tam. Šla jsem tě hledat" Odpovídám pravdivě. Jeho úsměv se rozšíří.
,,Byl jsem jenom něco zařídit, ale hlavně jsem se s tebou chtěl nasnídat" Říká a usmívá se na mě a já mu úsměv oplácím. Smějeme se na sebe, jako dva idioti, když v tom Justinův výraz zvážní. Rychle se ke mně rozeběhne a sráží mě k zemi. Než se ho stihnu zeptat, co se děje nad našimi hlavami něco prolétne. Je to jasné a zářivé a mě chvíli trvá rozpoznat, co to je. Zápalný šíp. Nestihnu se ani pořádně vzpamatovat a Justin mě už vytahuje na nohy. Běžíme dovnitř. Za námi se ozývají strašné rány a výkřiky, které ruší jinak tak tiché ráno. Cestou míjíme vojáky a zcela zmatené služebnictvo, které se mísí s vojáky a zkomplikuje jim tak postup. V celém zámku panuje panika. Lidé do nás narážejí a mou jedinou jistotou je Justinova ruka. Konečně se vymotáme z toho největšího davu. Běžíme prázdnou chodbou západního křídla. když v tom se jakoby z ničeho nic objeví dva povstalci. Jeden se okamžitě vrhne na Justina a druhý se začne přibližovat ke mně. Snažím se utéct, ale chytne mojí ruku a trhne s ní tak silně, že padám na zem. Cítím, jak se praštím do hlavy a na chvilku nejsem schopná zaostřit pohled. Ten muž si na mě obkročmo sedne. Snažím se bránit se bránit, ale ten muž mě uzemní silnou fackou.
,, Přestaň se hýbat ty malá mrcho!" Zakřičí a zpod opasku vytáhne nůž a tiskne mi ho k hrdlu. Jeho zkažené zuby se na mě usmívají v zlověstném úsměvu. Už zavírám oči, když tom ho ze mě něco strhne. Justin.
,,Katherine? Katherine jsi v pořádku?" I přes velké hučení v hlavě dokážu rozpoznat Justinův hlas. Přikývnu, chytám se jeho nabízené ruky a společně běžíme dál. Doběhneme k malým dveřím, které Justin odemyká. Za nimi je schodiště, které vede dolů. Seběhneme schody a dole se potkáváme s obrovskou masou lidí, kteří proudí do obrovských otevřených dveří.
,,Kde to jsme? " Ptám se Justina.
,, V krytu. Musím tě dostat do bezpečí" Odpoví dá mi. Zamračím se.
,, Počkej, ty tu nezůstaneš?" Ptám se rychle. Zavrtí hlavou.
,, Musím zjistit, co se děje"
"Půjdu s tebou" Vyhrknu rychle.
,, Ne! Nehodlám riskovat, že se ti něco stane." Zamítne můj nápad rychle.
"Ale.." Snažím se protestovat.
