Opravdu je to on. Nemůžu tomu uvěřit. Justin je naživu.
,,Justine, slyšíš mě?" Šeptám. Jeho víčka se jemně zatřesou a on pootevře oči. Jeho rty se pohnou a vyjde z nich sotva slyšitelný šepot.
,,Katherine?" Když to uslyším, musím se usmívat.
,,Jsem to já Justine. Neumíš si představit, jaký je to pocit vidět tě znovu s otevřenýma očima." Odpovídám mu šťastně. Jemně se usměje a vidím, že znovu zavře oči. Netuším jestli je při vědomí. Důležité je, že je naživu a můžu být u něj. Myslím, že jsem v životě nebyla šťastnější. Mám chuť skákat radostí. Realita na mě, ale tvrdě dopadne, když si začnu prohlížet Justinova zranění. Celý obličej má pokrytý modřinami. Ret a obočí má roztržené. Co mě, ale děsí nejvíc je dlouhá řezná rána na jeho boku.
,,Panebože" Vydechnu. Není to smrtelné, ale pokud se to okamžitě nevyčistí a nezašije, mohlo by být. Myslím, že proto si velitel v paláci myslel, že je Justin mrtvý. Co nechápu je, proč je Justin naživu, když se povstalci jasně vyjádřili o jeho smrti. O výkupném to tedy nebude. Proč jsem vlastně ještě naživu já? A proč celu s Justinem nikdo nehlídá a je ještě k tomu odemčená? Je tu tolik otázek a zdá se, že na ně nedostanu odpověď. Teď, ale musím vymyslet, jak se odsud dostanu. Nebo spíš, jak odsud proboha dostanu Justina. Může sotva mluvit, takže možnost, že by šel sám, nepřipadá v úvahu. Nést ho taky nemůžu, váží třikrát tolik, co já. Uprostřed mého plánování se ozve nějaký hluk. Jsou to hlasy a přibližují se. Mužské hlasy, pokud mám být přesnější. Zdá se, že jeden z nich křičí na toho druhého. Zaposlouchám se a snažím se zjistit, co říkají.
".....bylo poslední,co jsem potřeboval. Nechápu, proč si to udělal. Musel jsi se zbláznit!" Zakřičí hlas, který je mi odněkud povědomý. Druhý hlas zřejmě odpovídá potichu, jelikož ho neslyším. Ten první zakřičí ještě několik nadávek, na což se jeho kroky vzdalují pryč. Ty druhé se ovšem přibližují k cele a já se snažím ani nedýchat. Je to k ničemu. Dveře se otvírají a dovnitř vstupuje Justinův otec.
,,Páni, je tu dost chladno" Poznamená jen tak, jako by jsme nebyli v cele a na zemi neležel jeho polomrtvý syn. Nadzvedám obočí.
,,No, jsem rád, že jsi alespoň natolik inteligentní, že jsi ten klíč nespolkla, nebo tak něco" Řekne a přejde doprostřed místnosti.
,,Ten klíč...to vy jste ho tam dal? Proč..?" Ptám se šokovaně.
,,Samozřejmě, že jsem ho tam dal já. Kdo jiný? Ale co víc, zařídil jsem, aby jsi se sem dostala. Nemyslíš si snad, že to byla náhoda nebo dokonce štěstí? Nikde žádné hlídky a Justinova cela odemčená? To by bylo dost hloupé i na tyhle burany" Dořekne a usměje se.
,,Ale proč?" Ptám se, protože nevidím v jeho konání žádný smysl. Sám přece řekl, že by nás nejraději oba viděl mrtvé.
,,Pokud mám být upřímný bylo to čistě pro zábavu." Odpovídá s lehce znuděným výrazem.
,,Pro zábavu?" Opakuji po něm, protože nedokážu pochopit, jak tohle může někomu připadat vtipné.
,,Nu, ano. Je tady hrozná nuda, hlavně potom, co už tady nevelím. Nechtěl, abys věděla, že tady můj syn, je naživu. Měla si vidět jeho výraz, když se dozvěděl, že jsi tu." Dořekne a zachechtá se.
,,Upřímně se mi zdálo zbytečné tahat vás oba sem, ale on tě chtěl živou a jeho zabít osobně." Pokrčí rameny.
,,Ale kdo?!" Zakřičím rychle. Kdo by tohle udělal? Justinův otec otevře ústa a chystá se odpovědět.
,,Myslel bych, že už ti to dávno dojde" Hlas, který se ozve, rozhodně nepatří Justinovu otci. Otočím za hlasem halvu a doufám, že podobnost hlasu je čistě náhodná Když osoba vystoupí ze stínu poznám, že jsme se mýlila a zaplaví mě pocit zrady.
,,Tylere?"
Tahle část je kratší, za což se omlouvám. Ale byla potřebná. Well, Tyler is back! Again. 😂😂Spousta z vás to tipovala, ovšem nikdo netipoval, že ji tam dostal Justinovo otec. V další části se dozvíte, proč to všechno udělal. Doufám, že jste si kapitolu užili. Dejte mi vědět do komentářů.❤❤
-A
