Postupně nabírám vědomí, ale hned ho zase ztrácím. Občas zaslechnu útržky rozhovorů nebo se mi na chvíli otevřou oči. Ale stále se nemůžu plně probrat. Je to jako jako bych byla pod vodou a mohla se vynořit jen občas, ale nikdy ne úplně. Když se probírám naposledy, můj pohled je stále rozmazaný, přesto se ale vzhůru udržím dost dlouho, abych viděla postavu celou zahalenou v černém stát u mé postele. Chci na někoho zavolat, zeptat se, kdo to je nebo prostě nechat otevřené oči, ale nemůžu. Znovu se propadám do tmy.
Znovu se probouzím a jsem si jistá, že tentokrát pozornost udržím o trochu déle. Můj zrak už je evidentně v pořádku,protože si uvědomuji, že je noc, ale zdá se mi jako bych špatně slyšela, což je nic oproti tomu, že se cítím jako by mě přejel nákladní vůz. Najednou ucítím jemný tlak na mé ruce. Pohlédnu na ni a vidím, že ji svírá jiná. Trošku se vyděsím, ale nakonec si uvědomím, že je to jen Justin. Jsme v jeho pokoji a on sedí v křesle s hlavou opřenou o mou postel. Evidentně spí. Nechci ho probudit, ale nemůžu ho nechat spát v téhle pozici. Proto mu jemně prohrábnu vlasy. Má hrozně slabý spánek a všechno ho probudí, takže jakmile se ho dotknu okamžitě vyplašeně zvedne hlavu a rozhlíží se kolem sebe. Když uvidí, že jsem to jenom já, oči se mu zaplní neuvěřitelným štěstím, ale poté i starostí.
,, Probudila jsi se... Už jsem se bál, že.. Spala si tak dlouho" Říká rychle, ale nedořekne to, protože beru jeho tvář do dlaní.
,,Jsem v pořádku" Říkám a tím umlčuji to jeho blábolení. Zamračí se.
,,Děláš si legraci? V pořádku? Máš zlomené žebro, poškozený ušní bubínek a to ani nemluvím o tom, že skoro každý centimetr tvého těla pokrývají modřiny. Tomu ty říkáš v pořádku?" Říká a já na něm poznám, že je naštvaný.
,, Jsou to naprostí idioti! Odpálit to přímo u místa, kde stojíš! Mají v těch hlavách vůbec mozky?! Ještě jim polovina utekla. Společně s tím starým idiotem a mým povedeným bratrem" Začíná se rozčilovat. Jenom si povzdechnu. Vztek- to je pro něj naprosto typické
,, Justine oni to nemohli vědět. Byla to jenom náhoda a hodně velká smůla. Nikdo z nich za to nemůže. Vždyt nás zachránili, proboha" Odpovídám mu klidně. Povzdechne si.
,,Já vím. Ale kdyby si stála o trochu blíž, když to odpálili.. Já .. já nevím, co bych dělal.. co bych dělal bez tebe." Zadívá se mi do očí.
,,Ale nestála. A co se týče toho, co bys dělal beze mě.. no dejme tomu to samé, co jsi dělal předtím než jsem přišla sem a zkomplikovala úplně všechno, co se dalo" Říkám a snažím se na něj usmát. On se ovšem ani nepousměje.
,, Katherine já myslím, že nechápeš, co pro mě znamenáš.. Nemohl bych žít dále svůj bývalý život, protože ty jsi teď můj život. Miluju tě tak moc, že to občas děsí i mě samotného." Odpovídá mi a u toho se mi kouká hluboko do očí. Něco v nich mi říká, že mluví pravdu. Nejsem schopná slova a proto se k němu nakloním a políbím ho. Není to jako všechny polibky, co jsme měli předtím. Tenhle je pomalý a já se do něj snažím dát všechny city, co mám k tomuhle komplikovanému mužovi. Oplácí mi ho uplně stejně. Když se k němu nakloním blíž, bolest v žebrech se ozve a Justin se odkloní pryč a já zakňučím. Z části kvůli té bolesti v žebrech, zčásti kvůli oddálení jeho rtů od mých.
,,Měla by jsi si lehnout" Šeptá mi Justin. Když je u mě takhle blízko můžu vidět jeho kruhy pod očima. Vsadím se, že zase nespal celou dobu, co jsem byla mimo. Ani nechci vědět jak dlouho to bylo.
,,Jen když půjdeš se mnou" Odpovídám mu. Zasměje se, ale nakonec opatrně veleze pod deku ke mně. Položím si hlavu na jeho hrud. Najednou mě něco napadne.
,, Justine, jak tvoji vojávi věděli, kde jsme?" Ptám se Justina na otázku, které mi vrtala hlavou většinu času, co jsem bylo mimo.
,,Někdo jim to řekl" Odpoví mi.
,,Kdo?" Ptám se automaticky.
,,Nevíme. Ale určitě to byl někdo z jejich vlastních řad, což je ještě divnější" Říká mi. V hlavě mi běhá hned několik otázek. Takže ty vojáci mluvili pravdu. Někdo je zradil. Ale kdo? Proč? Byl to nevlastní Justinův otec? Jak by to udělal? A znovu proč?
,,Uplně slyším, jak ti v hlavě šrotují kolečka. Nech to být Katherine. My na to přijdeme. Teď už spi." Říká mi Justin a já se ho snažím poslechnout. Pořád mi, ale do halvy nejde další věc. Koho jsem to dnes viděla u mé postele. Uvažuji, že to řeknu Justinovi. I když asi ne. Vím, co by mi na to řekl. Že se mi to pravděpodobně jen zdálo. A asi by měl pravdu. S pocitem, že jsem konečně v Justinově náruči, usínám.
Možná bys mu říct měla zlato.😶😂 No, jinak další část je tu. Kratší a celkově taková pohodová, ale ty dva už dlouho neměli chvilku, tak je tady. 😁Mimochodem vase komentáře minule byly prostě úžasné! 😱😍Děkuju moc! 💕❤Možná část nebude jednou za týden ale rozhodně už žádné 3- měsíční pauzy.😂
-A
