Buch, buch. Poslouchám tlukot svého srdce, i když mě s každým nadechnutím bolí víc a víc. Je mrtvý. Mrtvý. Justin je mrtvý.
,,Slečno" Slyším hlas z velké dálky.
,,Slečno probuďte se" Křičí hlas dál. Probudit se? To ne. Nechci se probudit do žádného světa bez Justina. Něčí ruce mnou začnou třást, a proto se rozhodnu otevřít oči.
,,Slečno, jste v pořádku?" Ptá se mě vrchní velitel se znepokojeným výrazem ve tváři. V pořádku? Jak bych vůbec ještě někdy mohla být v pořádku? Neodpovídám mu, jen se posadím.
,,Jak?" Je první slovo, které ze mě vyjde. Můj hlas zní mrtvě, naprosto bez života. Není potřeba dodávat další slova. Velitel chápe. Podívá se na mě s lítostí a potom odpovídá.
,, Povstalci. Překvapili nás. Čekali v Pánově pokoji"
,,Jak mohli vědět kde má pokoj a jak se tam dostali" Ptám se ho, i když mě to vlastně doopravdy nezajímá. Jediné, co mě zajímá je najít ty, kdo jsou za to zodpovědní.
,, To se právě snažíme zjistit" Odpoví mi. Kývnu hlavou. On mi v Uklidňujícím gestu položí ruku na rameno.
,, Věřte mi, že uděláme všechno pro to, aby jsme dostali jeho tělo zpět" Říká a je to jedna z mála věcí, co mě na tom, co říká, skutečně zaujala.
,, Vy nemáte jeho tělo?" Ptám se rychle. Velitel se zamračí.
,,Ne, nemáme. Stihli ho odnést dříve než jsme se k němu dostali" Říká a vztek je na něm viditelný.
,, Jak potom můžete vědět, že je mrtvý?" Ptám se rychle a v mém hlasu je patrná naděje.
" Obklopilo ho pět povstalců. Navíc jsem na vlastní oči viděl, jak ho bodli, předtím než se zabarikádovali v jeho pokoji." Říká a s lítostí se na mě podívá. Tímhle zabíjí veškerou mou naději.
,, Je mi to líto slečno" Říká znovu a vrací se ke skupině vojáků. Sedím na zemi a snažím se vyrovnat s tou neskutečnou bolestí v srdci. Nedokážu se s tím smířit. Ke skupině velitelů přiběhne nějaký voják a něco jim sdělí. Velitelé vypadají nanejvýš znepokojeně. Vydávám se k nim. Dřív než stihnou cokoliv říct promluvím já.
,,Chci jít s vámi pro jeho tělo" Říkám jim rozhodujícím hlasem. Neptám se jich. Oznamuji jim to.
,, Obávám se, že oni chtějí to samé" Říká mi velitel. Zmateně se na něj kouknu.
,, Souhlasí s vydáním jeho těla, pokud si přijdete promluvit s jejich velitelem." Říká.
,,Chci jít" Vyhrknu okamžitě. Velitelé se po sobě podívají.
,,Ne, slečno. Je to léčka. Chtějí vás tam jenom dostat a zabít. Umřete a oni nám to tělo stejně nevydají" Okamžitě mi to zakazuje velitel. Chci se začít hádat, ale potom jenom poraženě kývnu hlavou. Velitel vypadá překvapený tím, že jsem to tak lehce vzdala. Naštěstí nemá čas se na nic vyptávat, protože musí zorganizovat hromadný odchod z krytu. Odcházím si sednou na svou starou postel. Velitel to nechápe. Nezáleží mi na tom, jestli umřu. Ani na tělu. Jediné na čem záleží je to, že ti, co tohle provedli, musí pykat za svoje činy. Hlavně jejich velitel. Proto chci jít. Když nemůžu jít s nimi, půjdu sama. Uvědomuju si, že to nebude tak jednoduché, jelikož jakmile vyjdu z krytu, hned mě následují dva strážní. Uvědomuju si, že nemám moc šancí jim utéct. Vlastně nemám ani sílu vymýšlet nějaký plán útěku.
,,Chci jít do Justinova pokoje" Říkám jim pouze. Znepokojeně se po sobě podívají.
,,Ale slečno.." Začnou namítat.
,, Prosím" Přeruším je. Nevím jestli je to mým zoufalým vzhledem nebo jsou prostě od přírody laskavý, ale přikývnou. Zastavují se před dveřmi pokoje a nechávají mě vejít. Jakmile vejdu, udeří mě do srdce všechny vzpomínky na tento pokoj, z nichž je jedna bolestivější než druhá. Sedám si na postel. Když jsem tu byla naposled bylo to s Justinem. Všechno bylo v pořádku. My jsme byli v pořádku a byla tu malá šance na šťastný život. Teď už je to všechno pryč. Stejně jako on. Než si to stačím uvědomit z očí se mi začnou valit slzy. Schoulím se na posteli do klubíčka a snažím se nějak překonat tu hroznou bolest. Když mi po nějaké době dojdou slzy, jsem nakonec tolik vyčerpaná, že usínám.
Když se probouzím, znovu na mě dolehne ta tvrdá realita. Justin je mrtvý. Nehledě na to kolikrát to uslyším, i když jen ve své mysli, zabodává se mi do srdce osten bolesti. Pomalu se rozhodnu otevřít oči. Čeká mě, ale nemilé překvapení. Rozhodně neležím ve svojí posteli. Když se podívám do strany, je to ještě horší. Vedle postele sedí s úsměvem na tváři Justinův otec. Okamžitě se zvedám z postele.
,, Vy" Vyhrknu rychle. Jeho úsměv se rozšíří.
,,Já" Odpovídá mi.
,,Kde to jsem?" Ptám se ho rychle.
,, Dejme tomu, že někde, kde tě jen tak někdo nenajde" Odpovídá mi stále s úsměvem.
,,Proč tu jsem a jak jsem se sem dostala?" Nepřestávám se ho ptát.
,, Dejme tomu, že ne všechny cesty v zámku jsou střeženy. A na otázku proč tu jsi, nejsem schopný odpovědět, protože sám nevím. Kdyby to bylo na mě už jsi dávno mrtvá" Říká s lehce otráveným hlasem.
,, Jak nemůžete vědět, proč mě tu držíte?" Ptám se ho zmateně.
,,Já tě tu nedržím zlatíčko. Tedy ne docela" Říká ironicky.
,,Kdo tedy?" Ptám se ho. Nechápu, co se tu děje.
,, Vlastně bych čekal, že už ti to dojde. Myslel jsem, že si aspoň trochu inteligentní. A ono nic. Nakonec budeš přeci jenom jen hezká tvářička. Upřímně nechápu, co na tobě oba vidí." Říká dál. Oba?
,, Takže vy jste ten útok nenařídil?" Ptám se opatrně, protože si musím bát jistá. On protočí očima.
,,Očividně" Říká a zvedá se.
,,Co jste myslel tím oba?" Křiknu za ním a on se jen zasměje. Potom zabouchne dveře a já tu zůstávám sama s hlavou plnou otázek. Počítám, že tak za necelou hodinu se otevírají dveře a dovnitř přijde žena okolo čtyřiceti let. V rukou má tác s jídlem.
,,Kde to jsem?" Zkouším se jí zeptat. Zakroutí hlavou a ukáže na svoje ústa. Pochopím to. Je němá. Rozhodně nechtěli nic riskovat. Tác položí na stolek a odchází. Je na něm chléb a sklenice vody. Po ochutnání jídle v paláci je tohle nic moc, ale jedla jsem už i horší. Čemu nerozumím je, proč mě nechávají naživu. Jím chleba, když v tom si málem vylomím zuby o něco tvrdého v něm. Vyndám to. Je to klíč. Rychle se přesunu ke dveřím. Pasuje do nich. Jsem zmatená. Co se to děje? Kdo mi ho tam dal? Že by ta němá žena? Jak by se k němu mohla dostat. Hlavně,proč by tak riskovala, v životě jsem jí neviděla. Vycházím ze dveří. Je tu jen jedna chodba, takže směr je vcelku předem daný. Nikde nejsou další dveře ani žádní lidé. Nic. Nechápu to. Nakonec konečně dorazím k nějakým dveřím. Zase u nich nikdo nestojí. Nikdo je nehlídá. Zkusím kliku. Odemčeno. Dobře, to už je opravdu zvláštní. V místnosti je zima a tma. Už se chci vrátit, když v tom si všimnu něčeho v rohu. Myslím, že tam něco je. Ne něco, spíše někdo. Vypadá to na muže.
,, Pane slyšíte mě?" Zeptám se opatrně. Nic. Opatrně se k němu přibližuju.
,,Pane,jste v pořádku?" Přejdu k němu a obrátím ho k sobě čelem. Můžu slyšet, jak dýchá, takže je naživu. Snažím se v té tmě rozeznat rysy jeho obličeje. Má ho pomlácený, ale přesto ho poznám. Panebože.
,,Justine?!"
A je to tady! 😂Po pravdě po minulé části jsem dostala tolik výhružek o ublíženína zdraví, že je tu část dříve než jsem zamýšlela. 😂😂😂Notak, jsnad jste si opravdu nemysleli, že bych ho zabila. 😱Hlavně tento příběh ještě zdaleka není u konce.😇😈
Takže, jak myslíte, že se dostali do zámku? A kdo je ten velitel? Jaktože se dostala z toho pokoje a ten Justinův nikdo nehlídal? Zajímali by mě vaše názory.❤❤❤
-A
