Otočilo se na nás asi celé náměstí. Ale to, že na nás kouká celé náměstí, byl zrovna náš nejmenší problém.Prodíráme se davem a vojáci za námi křičí. Tyler mě drží za ruku a já to beru jako jedinou věc, která mě táhne kupředu. Máme skoro nulovou šanci se odtud dostat.Utíkáme.Konečně jsme se dostali z náměstí.Když kolem nejsou lidi, kteří vás nechtějí nechat projít,jde utíkat snadněji.Už jsme skoro na hranici lesa s městem. Za námi se ozývají výkřiky.Zabíháme do lesa. Sotva popadám dech.Jako by se mi srdce snažilo vyskočit z hrudi. Stromy se kolem mě míhají,jako zelené skvrny.Tyler mě táhne dál.Dorazíme ke srázu.Tak tohle je konec. V životě se odtud nedostaneme. Hlasy jsou stále blíž.Za chvíli jsou tady.Je konec. Dostane mě, i když jsem přísahala,že ne.Tyler mě chytí za ruku.
,,Věříš mi?" Zeptá se mě.Kouknu se mu do očí a neváhám s odpovědí.
,,Ano" Zajímalo by mě proč se ptá.Začíná couvat k rozběhu a ruku má pořád v té mé. No to si snad ze mě dělá legraci. Podívá se mi do očí a rozeběhne se.Skočíme.Na dně srázu vidím řeku.Oddechnu si, ale jen na chvíli.Zavřu oči a zadržím dech.Dopadneme do řeky. Jako první mi dojde jak moc je ta voda studená.Síla řeky mě na okamžik naprosto šokoju a já nemůžu vyplavat na břeh.Ucítím Tylerovu silnou ruku jak mě chytá kolem pasu.Vyplaveme nahoru.Proud nás odnáší pryč. Vidím na místě, kde jsme stály,vojáky.Necháváme se unášet proudem.Nakonec nás proud vyplaví u břehu kdesi v divočině.Sotva se vyškrábeme na břeh.Hlasitě oddechujeme. Zvládli jsme to. Utekli jsme. Hlasitě se rozesměju. Tyler se na mě zmateně podívá,ale potom se rozesměje taky.Smějeme se až nás bolí břicho.
,,Dokázali jsme to! Sakra jo! Utekli jsme mu! Kath!" zavýská Tyler.Smutně se pousměju.Ale jak dlouho budeme muset takhle utíkat? Zdá se, že pán se tak snadno nevzdá.Tyler na mě pozná, co si myslím.
,,Neboj se Katherine.Nenajde nás."Řekne s takovým přesvědčením, že mě tím přesvědčí.Ale ne na dlouho.
,,Tím bych si nebyl tak jistý" Řekne kdosi a najednou jsme obklíčeni vojáky.Sakra a sakra znovu.
