Když se probouzím je ještě tma, ale odhaduji, že je jen pár hodin do úsvitu. Natáhnu se vedle sebe a překvapivě necítím prázdno, ale sáhnu na vypracované břicho. Justin je tady. Přisunu se k němu blíž a položím mu hlavu na hrud. Cítím, jak mu bije srdce.
„Proč nespíš?" Ptá se mě a jeho hlas zní nějak hlouběji. Chvilku nad tím přemýšlím, ale pak mi dojde, že je rozespalý, takže to asi bude tím.
„Probudila jsem se. Přišlo mi jako bys tu nebyl" Odpovídám mu a rukou mu prohrábnu vlasy.
„Ale jsem tu" Odpovídá stále tím hlubokým hlasem. Připadá mi, že hlas není jediné, co je na něm jiné. Chvilku mi trvá než na to přijdu, ale pak mi to dojde. Jinak voní. Vždy voní jako vanilka, ale dnes je to něco jiného. Nedokážu to přesně popsat, ale je to taková omamná vůně, podobná levanduli a ještě něčemu. Zvednu hlavu, abych ho políbila. Je docela zázrak, že se mi v té tmě podařilo najít jeho rty, které jsou definitivně jeho, ale na tom polibku je něco zvláštního. Jako by byl překvapený, že jsem ho políbila. To ale trvá jen chvíli. Poté se to najednou otočí. Líbá mě jako by to bylo poprvé a zároveň naposled. Když se od sebe odtrhneme, ztěžka vydechuju. To bylo zvláštní.... Pokroutím hlavou. Potom, co se poslední dobou děje, mi přijde zvláštní úplně všechno. Znovu se lehnu na jeho hrud. Cítím, jak mě políbí na čelo.
„Sladké sny.... Katherine" Zašeptá mi do ucha a já v jeho náručí pomalu usínám.
Když se ráno probouzím, Justin už tam není. Osprchuju se a rozhodnu se jít podívat do zahrad, jelikož se příšerně nudím. Procházím se zahradami a stále mám pocit, jako když mě někdo sleduje. Otočím se, ale nikde nikdo. Asi už potom všem začínám být paranoidní. Dojdu k mé oblíbené části zahrad. Justin tam pro mě nechal vysázet stovky rudých růží. Jedno utrhnu a usměju se při vzpomínce, kdy jsem mu řekla, že růže jsou moje nejoblíbenější květiny. Najednou cítím, jak mi někdo zakryje oči.
„Pohled na tebe v zahradách a s úsměvem je můj druhý nejoblíbenější" Zašeptá mi do ucha mužský hlas. Justin. S ještě větším úsměvem se na něj otočím.
„A jaký je ten první?" Ptám se ho.
„Ty. Nahá" Řekne jednoduše, na což se já zasměju a praštím ho do ramene.
„Co tu vůbec děláš?" Ptám se ho.
„Nemohl jsem tě najít v pokoji, tak jsem tě šel hledat. Chtěl jsem tě jenom vidět, než zase budu muset jít pracovat" Odpovídá mi a políbí mě. Já ten polibek prohloubím a přijde mi, že je stejný jako obyčejně. Zabořím mu ruce do vlasů a zatahám za ně. Justin jemně vzdychne. Když se od sebe odtrhneme, je zadýchaný a jeho oči jsou tmavé.
„Myslím, že práce může chvilku počkat" Říká a z ničeho nic mě bere do náručí a rychle kráčí zpět dovnitř.
„Tohle je docela změna, oproti tomu, jak jsi se ráno choval divně" Říkám, když si vzpomenu na večer.
„Já se nechoval divně" Řekne a zasměje se. Chci mu říct, že se choval víc než divně, ale to už za námi zavírá dveře a umlčuje mě polibkem a mně je to v tu chvíli vlastně víc než jedno.
Když se o pár hodin později sprchuju, jsem kompletně šťastná. Justin sice už odešel pracovat, ale to nevadí. Koho zajímají nějaké stíny u postele, když mám jeho? Vycházím ze sprchy stále s úsměvem na rtech. Otevírám dveře a beru si ze skříně jedny z šatů, co mi sem Justin nechal přinést. Jsou světle růžové a ačkoli tuhle barvu moc nemusím, tyhle jsou překrásné. Jako každopádně všechny, co mi Justin přinesl. Jak může mít tak dobrý vkus? Mé přemítání o Justinově vkusu přeruší papírek, kterého si všimnu na posteli.
Přijď za mnou o půlnoci do zahrad.
Je na něm napsáno krasopisným písmem, o kterém vím, že je Justinovo. Kouknu se na hodiny. Půl dvanácté. To mám tak akorát. Nechápu proč chce, abych za ním přišla do zahrad v tuhle hodinu, ale je mi to jedno. Naposledy se kouknu do zrcadla a zavírám za sebou dveře.
POHLED TŘETÍ OSOBY
Velitel vojáků, který rychle šel chodbou, zaklepal na dveře Pánova pokoje a po dovolení vešel dovnitř.
„Děje se něco Pane?" Ptal se velitel a snažil se neznít moc zadýchaně. Byla už pozdní noc, když ho Pán zavolal a velitel nepochyboval, že je to důležité.
„Katherine" Řekl jediné slovo. Měl zamračený výraz a v očích starost. Velitel moc dobře věděl, co pro něj ta dívka znamená, ačkoli pro něj samotného znamenala leda tak problémy.
„Už několik hodin ji nikdo neviděl" Říká Pán.
„Odešla do zahrad" Odpověděl velitel opatrně.
„Co by tam v tuhle hodinu dělala? Hlavně před pokojem má stráže, nikam by jí neměly pouštět a už vůbec ne bez mého vědomí!" Začíná zvyšovat hlas.
„Ale pane, oni myslely, že to tak chcete. Měla u sebe tohle." Říká velitel a podává Pánovi papír.
„Je to přece vaše písmo?" Říká rychle velitel.
„To je" Odpovídá pomalu Pán. „Já jsem to ale nepsal" Dodává pomalu. Chvíli je ticho než velitel vysloví tu zásadní otázku.
,,Když jste to nepsal vy, kdo potom?"
Tak je tu nová část, sice to trvalo déle než minule, ale říkala jsem, že to opravdu nestihnu každý týden.😂😂 Ale zpět k části. Předpokládám, že jste zpamatení a nebo ti hodně bystří už tuší. Já bych třeba vůbec nevěděla, ale nebojte se v příští části se všechno dozvíte. 😂😂😂😂Děkuju za komentáře a doufám, že mi zase nějaký napíšte.❤❤❤
-A
