Elysejský klíč

2. V dlaních

Na jednu z prvních životních lekcí Severus Snape nikdy nezapomněl a její správnost si za svá léta ověřil mnohokrát.

Vědět, že zlé věci přijdou, udělat maximum, aby na ně člověk byl připravený – nepomáhá. Zlé věci zlými zůstanou. Nejspíš to má co dělat s jejich podstatou.

Účinek vílího dechu nešlo násobit. Tato prostá věta byla dokonalou definicí celého Potterova utrpení.

Nanášet Všeléčivý balzám dřív, než vílí dech zcela vyprchal, byla chyba, které se Severus dopustit nehodlal. Opřel se částečně o pečlivé výpočty, částečně o svůj vrozený cit pro magické vlastnosti lektvarů, a po každém ošetření vymezil dobu trvání vílího dechu. Po ní následovalo zhruba deset minut, během kterých přešel Potter z milosrdné necitlivosti rovnou do smrtících muk.

První tři dny plná dávka dechu stačila na pouhou hodinu. Severus jen vařil a vařil. Pokud zrovna Všeléčivý balzám nevtíral do poškozené tkáně.

Úspěšný nitrozpyt se podařil až koncem druhého dne. Protože se neodvážil k přímému Legilimens, obcházel Potterovo vědomí v hladových kruzích, hledal trhlinu, kterou by vklouzl. Na sedmý pokus ji objevil. Přisál se k ní, vpustil skrz ni svůj klid a zalil Potterovu mysl stříbrolesklou rtutí, zaplavil ho celého, oddělil od vnímání vlastního těla, já i reality.

Následné ticho, ve kterém už nikdo nekřičel, bylo opojnější než Felix felicis.

Čas plynul. Severus vařil. Zelené oko ho sledovalo. Nepřítomným, matným pohledem, ale za to vytrvale. Koncem týdne se rány zacelily natolik, aby se svalům vrátila jejich funkčnost; od té chvíle Severuse sledovaly oči dvě.

Ne že by si na to zvykl. Jen po nějakém čase akceptoval fakt, že ho provází na každém kroku, pozorují ho při práci, při nanášení balzámu, při skrovných chvilkách odpočinku.

Zprvu mluvil Severus sám se sebou, u kotlíku mumlavě rozjímal nad dávkováním, upravoval poměry s každou novou várkou. Později ho napadlo, že přítomnost lidského hlasu snad má na Pottera kladný vliv; zelená se zdála jasnější. Začal tedy hovořit s ním.

„...na čase vyřadit svijonožce. A místo něj přimícháme proskurnici. Nemá tak výrazný efekt na hojení kůže, ale s ohledem na váš současný stav to není ani nutné. A konečně se tak zbavíme jeho neblahého vlivu na vaše dýchací orgány, což znamená...? Že můžeme snížit dávku kovolesklce na polovinu a zároveň přidat lístek sinokvětu, jehož léčivé působení svijonožec dosud neumožňoval." Severus oklepal vrbovou metličku o kraj kotlíku, položil ji na stůl a ohlédl se po lůžku vprostřed místnosti. Zelené oči ho neochvějně sledovaly. „Uvědomujete si, pane Pottere, že odříznut od svého autority neuznávajícího ega je z vás vcelku snesitelný student? Zřejmě neuvědomujete. Což je hořká pointa celého příběhu."

A pak tu byly ony poslední minuty.

Severus je trávil u Potterova lůžka, bachratou misku s balzámem připravenou po ruce. Strnule čekal na dunivý gong očarovaných hodin, zatímco zelené nevidomé panenky temněly hlubokými stíny, tělo před ním zvolna přecházelo do třasu a na chlapcových spáncích vyrážel horečnatý pot. Během ošetřování Severus o lektvarech nemluvil.

„Už to bude, Harry. Vydrž. Je mi to líto, je mi to tolik líto..."

A někdy u něj jen tak seděl, tvář v dlaních.

«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»

„Nehýbejte se. Ležte v klidu. Tak je to správně."

Severus seděl na lůžku, dlaně na Potterových skráních, nitrobránou pomalu odsával chladivou rtuť.