Elysejský klíč

11. Poslední tři

„Mezi jemně nadrtit a vymazat z povrchu zemského je nepatrný rozdíl, pane Pottere," oznámil Snape, zatímco zachmuřeně hleděl na kalamitu v hmoždíři.

„Pardon, asi jsem moc zabral," zamumlal Harry. „Ono to je fakt těžký, máte hroznou sílu, nejsem na to zvyklý."

„Ovládat cizí tělo je bezesporu obtížné. Díky Merlinovi, tuto schopnost rozvíjet nemusíte."

Snape vyslal Evanesco a nasypal do hmoždíře novou dávku sušených jiker hlavostojky cejnovité.

„Zkuste to znovu."

Harry v duchu zasténal, odevzdaně se chopil paličky.

„Myslel jsem, že budeme dělat jen Životní elixír," zabručel.

„Myslel jste špatně. Krouživé pohyby. Správně."

S výsledkem druhého pokusu byl profesor naštěstí spokojený; nijak výrazně, ale na ovacích Harry netrval. Snape vlil do nadrcené směsi pár kapek čehosi, o čem zhruba pět minut hovořil; Harry ho nevnímal.

Bylo zvláštní, připadat si velký a silný. Neustále klopýtal a uchopit jakýkoliv předmět znamenalo porazit všechno kolem, jak byla ruka nečekaně dlouhá a mohutná. Snape byl jen o hlavu větší, přesto nyní byl ten rozdíl cítit v každém směru. Všechno bylo jinak. Ale dobrý... A taky bylo prima, jak už se pomalu naučili přebírat kontrolu jeden po druhém, dělit se o povely nad tělem. Zvláštní, natáhnout se po něčem a nechat druhého, aby pohyb za vás dokončil. Svým způsobem sranda.

„Toto jsou přední končetiny nártouna drobného..."

„Perfektní," zasténal Harry zdrceně, „přesně tohle jsem vědět nechtěl." Zíral na droboučké, seschlé pařátky před sebou, malé ručičky jako od rozbité panenky. „Jak na to můžete sahat?!"

„To je poměrně snadné, takto to vezmu do prstů..."

„Vtipný," zavrčel Harry. „Je mi z toho špatně."

„A co jste myslel, že to je?" prohodil Snape téměř pobaveně.

„Kořínky. A docela úspěšně se mi to dařilo."

„Hm. Tak kořínky to nejsou. Odřežeme prsty... Pane Pottere, otevřete oči."

„Na tohle se nebudu dívat!"

„Klidně se nedívejte. Nechte otevřené moje oči."

Harry frustrovaně přenechal vládu nad víčky Snapeovi a zběsile ignoroval obraz před sebou.

„Tarsius pumilus má jeden zcela výjimečný dar. Víte jaký, pane Pottere?"

„Je mrtvý a nemusí se koukat, jak mu řežeme prsty?"

„Kromě toho?"

„Nevím," zavrčel Harry. Zvedal se mu žaludek; humorné bylo jedině to, že se mu zvedal Snapeův žaludek. Vlastně to bylo tak výrazné, že to možná ani nebylo humorné, začalo hrozit, že se jejich snídaně vrátí na světlo boží. Snape na okamžik přestal masakrovat seschlé pařátky, přivolal lahvičku, vypil ji a vrátil se k práci. Žaludeční šťávy se uklidnily, jako by je zhasl.

„V polštářcích na prstech se mu během života vytvoří ten nejúčinnější absorbent magie, jaký se v živočišné říši nachází," pokračoval Snape nevzrušeně. „Další zvláštností je, že adrenalin ho dokáže okamžitě zničit, tudíž se uchová v těle, jen pokud Tarsius zemře přirozenou cestou. Žijí tedy v kouzelnických rezervacích, kde mají zajištěn bezpečný a bohatý život, dokud nezemřou stářím. Nebo na přežranost," dodal kysele. „Magiabsorbenty jsou nezbytné na likvidaci kombinovaných nebo nepovedených kouzel, které nelze vyřešit pomocí Finite. Naváží na sebe přetrvávající magii takového kouzla, lékouzelník pak už jednoduše vrátí tělo do původního stavu. Přesně tohle uděláme s vámi, pane Pottere. Uvaříme tři varianty, do krevního oběhu, trávicí soustavy a mast na pokožku. Absorbenty na sebe naváží veškerou magii, shromáždí se v ledvinách a tělo je vyloučí přirozenou cestou. Potom už to bude otázka jediného dne, kdy vaše tělo opět získá lidskou podobu. Místo znechucení by tedy vhodnějším pocitem byla vděčnost, pane Pottere. Tarsius pumilus vám podává pomocnou ruku."