Elysejský klíč

38. Znamení 1.část

Tolkienovo dílo Pán prstenů mne při psaní velmi poznamenal. Zazněla v něm věta There is always hope... 

Myslete na ni, až budete číst.

-----------------

Voldemort se svou armádou kráčel na Londýn.

Smrtijedi; jeho Smrtijedi... Dnes byli tvořeni ze dvou skupin. Vládl oběma. Těm, co prahli po nadřazenosti, nabídl moc. Těm, co chtěli uprchnout, nabídl bolest. Jejich milovaných, samozřejmě.

A tak zůstali všichni. Už mezi sebou nehovořili, dávno ne. Skrývali tváře pod maskami jeden před druhým. Beztvářný val těl, stmelený pouze jeho vůlí.

Pak tu byli ti druzí. Vlkodlaci, upíři, běsové, mozkomoři. Žoldáci krve. Voldemort je vyplácel hojně, nikdo jim nemohl nabídnout víc. Následovali ho dychtivě, lačně se vztahovali po jeho darech.

Jen – zvířata.

Ne. Skutečná a pravá síla byla ve Smrtijedech, v kouzelnících. V lidech. V jejich inteligenci, emocích a touhách; v jejich věrnosti.

Jeho impérium se rozpadalo.

Oh ano; věděl to. Cítil to jasně a zřetelně.

Věrní... Kdo z těch, co při něm zůstali, mu byli skutečně ještě věrní?

Láska jako smrtelný virus, neviditelná, nepostřehnutelná, pronikala do jejich řad; láska k dětem, k bratrům, milencům a milenkám; to Potter a Severus rozpoutali tuhle pandemii. Voldemort téměř mohl vidět jemné prasklinky, jak se šíří a rozvětvují, narušují jednolitost jeho vlády.

Zaseli do srdcí Smrtijedů strach. A co hůř – naději.

Přirozené by bylo, kdyby nyní Voldemort cítil hněv. Desetiletí usilovné snahy se mu bortilo pod rukama. Přesto – ne, hněv necítil. Ani trpkost.

Jak to říkávali? Král zemřel, ať žije král?

Pak tedy – jeden věk skončil. Ať žije ten nový.

A on bude.

Lepší.

Mnohem lepší.

A tak dnes za časného rána shromáždil všechny, vydal rozkaz k poslednímu pochodu, poslední bitvě. Kráčeli na Londýn.

Za bílého dne. Neskryti kouzlem. S příslibem chaosu, zmaru, neskutečného masakru.

Jen výzva.

Přijdeš? Postavíš se mezi nás a ty nízké a zbytečné?

Já vím, že ano, pousmál se v duchu.

Přijdeš. A završíš mé dílo.

Perfektně.

-----------------------

Pastorek domluvil, chvatně vysvětlil situaci, přerušován jen neustále se ozývajícím lupnutím. Přicházeli stále další a další; jednotlivci, velitelé oddílů, objevil se tu i švestkový hábit Starostolce. Také mnoho obyčejných, prostých kouzelníků. Tichá pošta šuměla Anglií; nastal soudný den.

Studenti tu byli také, další dobíhali ze školy.

„Rozumím," kývl Harry. Na sobě váhu stovek očí. „Jsem připravený," řekl klidně. „Jdu tam. S vámi nebo bez vás. Ale co se mě týče," rozhlédl se, s drobným úsměvem, zelené oko mrklo, „já osobně si myslím, že s vámi."