Elysejský klíč

25. Téměř

Harry mu odebral z rukou šálek s čajem, odložil ho na stolek. Vypáčil ze Snapeových prstů lahvičku s antisérem, poslepu hmátl za sebe, položil ji. Netrefil se, s tlumeným zaduněním padla na zem, odkutálela se pryč. Z toho zvuku málem vyletěl z kůže.

Nemohl dýchat. Stres svíral hruď, krev chvátala tepnami klokotavě šílená. Působí to, působí to, působí...

Vzal mu noviny, jen tak je odhodil stranou. A pak, pak – pak už udělal ten poslední krok, až ke křeslu, a ještě dál, obkročmo usedl na Snapeův klín, nejistě, váhavě; působí to?! Snapeovy prsty ho rázem sevřely kolem pasu do kleští, drtivý stisk. Profesor znovu chrčivě vydechl, hrudník obepnutý černou vestou se prudce zvedal, nahoru a dolů, slabounká kůže na hrdle se třepotavě chvěla, tam, kde se krční tepnou valil zdivočelý proud. Harry se tomu sevření nevzepřel. Měl málo času.

Nápoj touhy byl jeden z nejsilnějších omamných afrodisiak; pokud jste ho vmíchali zvolna, přidávali postupně po kapkách, jeho účinky nastupovaly pomalu, vydržely dlouho. Nebo jste ho mohli nalít všechen najednou. Pak působil krátce. Ovšem se zničující silou.

Harry natáhl ruce, všemi prsty se dotkl Snapeovy tváře, měkce, něžně stekl bříšky prstů po jejích výrazných rysech. Přitiskl se celou plochou dlaně a uhranutě vstřebával chladnou hladkost jeho kůže, zašimrání obočí i řas. Ještě stále se nedokázal ani nadechnout, ale kyslík je tak přeceňovaný; Harry sklouzl prsty k jeho rtům. Jak – delikátně – jemné. Jak úžasně, neodolatelně svůdné, když je Snape bezmocně pootevřel! Harry omráčeně zvedl pohled, poprvé se odvážil podívat přímo do Snapeových očí – jejich dokonalá čerň byla zastřená vášní. Hořely. Neskutečné! Z toho obrazu se mu zatočila hlava, Harry se zajíknul. Už nebyla cesta zpátky. Chtěl to. Shoř si, zítřku, nebo si mě nevšímej! Všechno je mi jedno...

Prudce se sklonil, políbil ho. Sevřel jeho spodní ret do svých, vsál ho do úst, ukradl a spolkl všechnu jeho chuť. Snapeovy prsty, hákovitě zaklesnuté do těla, na okamžik zesílily stisk. Jako by se snažil Harryho přepůlit. A potom povolily. Sklouzly mu po bocích, přitiskly se k jeho bedrům. Taková – slast...! Harry se přimknul blíž, těsně, na doraz, vjel levačkou do černých vlasů. Protekly prsty, hebké, sevřel je do pěsti; druhou rukou se přesunul po Snapeově tváři, přes hranu brady, na hrdlo a na zátylek, hladově se dotýkal každičkého kousku odhalené kůže, prsty vnikl pod límeček košile; víc! Chci víc... Snape horce vydechl a ten palčivý žár Harryho srazil na kolena. Definitivně se vzdal příčetnosti. Pustil jeho spodní ret, dravě uchopil ten vrchní, polaskal ho jazykem, a cosi vlhkého mu vyšlo v ústrety. Z Harryho se vydral sten, naklonil hlavu do strany, otevřel ústa dokořán. A s žádostivou vděčností přijal Snapeův jazyk, když do něj pronikl. Ta chuť! Ten pocit! To absolutní, dokonalé propojení, když se měkké a mokré propletly, ovinuly jeden kolem druhého, ta drásavá rozkoš rozežírající vnitřnosti! Snapeovy úzké chladné rty se kamenně přitiskly k Harryho, drtily se navzájem ve sžíravé potřebě být si co nejblíže, prolnout, víc, vícvícvíc! Profesorovo srdce zběsile tlouklo do Harryho žeber a jeho vlastní srdce mu odpovídalo svými burácivými tamtamy, vířily v entuziastickém vytržení. Snapeův jazyk hluboko v ústech, sám se prodíral dál a hloub, pozřít a být pozřen, v naprosté harmonii souladu, tohle bylo tak dobré! Jako stát se součástí něčeho většího, něčeho... něčeho perfektního! Harry ho divoce líbal, a při tom v něm něco umíralo. A něco jiného se rodilo.

Takže asi bylo v pořádku, že ze všeho nejvíc se mu chtělo brečet.

Jako posedlý se probíral černými vlasy, namotával se do nich a znovu je propouštěl, nechal hebce proklouznout mezi prsty, druhou dlaní horečnatě laskal chvějící se hrdlo. V zápalu utrhnul vrchní knoflíčky od Snapeovy košile a prodral se níž, uchváceně dotkl vystouplé klíční kosti. V zádech tlak jeho dlaní, velké a silné se k němu tiskly, objímaly ho; Harry se zalykal. V duševní extázi. Severus. Severus!