Elysejský klíč

5. Tam venku

Bylo takové ticho, že ševelení trávy znělo jako řinčení válečných polnic. Žádný zvuk nikdy nebyl děsivější. 

Šum, nekonečné moře šelestících stébel trav, tančících ve větru, ohýbaných pohybujícími se hábity, plížily se nocí, tráva šuměla. Harry zděšeně létal pohledem po celém prostranství, snažil se proniknout neprodyšnou tmou, přicházejí, už jsou tady?; ve skutečnosti to vidět nechtěl. Mihlo se támhle něco?! Visel ve vzduchu. Magipouta kradla sílu, špičky trávy lechtaly na bosých chodidlech. Co chtějí udělat?! Tep vybičovaný k zběsilému tempu, ohlušoval ho vlastní dech. A tráva. 

Neutuchající šumění sytě zelené trávy. 

Harry se prudce posadil, v panice bojoval s pouty, studené, hladké, satén. Jen přikrývka. Klid! Vymanil se z omotané peřiny, vztekle ji skopal k nohám lůžka, jsem v bezpečí, jenom sen, pitomej sen! 

Freneticky dýchal. Hutná tma v místnosti klid nepřidávala. Ale byl v místnosti, že ano? No jasně, byl ve své posteli, kousek od něj bude Snape... Bude? Proč tu už není, vždycky tu už přece býval... Jsou tady. 

Smrtijedi. 

Jsou tady. 

Mají ho? Je mrtvý? Jsem sám?! Plíce odmítly poslušnost, zkameněly, Harry jako socha děsu naslouchal nočním zvukům. Nic, ani pípnutí. Aspoň že tu není žádná tráva... Nebudu se hýbat. Prostě zůstanu úplně potichu... Blbost! Přece tu nebudu jen tak čekat, musím něco udělat, něco... A třeba se nic neděje, třeba jenom blázním. Potřebuju světlo! Hůlku má Snape, tu přivolat dokážu. Harry zaváhal. A co když není mrtvý? Co když číhá v úkrytu, připravený zaútočit, nevezmu mu z ruky zbraň, co mám dělat?! Rozsvítím celou místnost. Doufejme, že na tohle moje stínová magie stačí. Harry se přinutil neslyšeně nadechnout, nedostatek kyslíku v těle pálil. A všechnu sílu soustředil na jedinou myšlenku. Lumos Locatio! 

Stěny pokoje se zachvěly, začaly vydávat jemnou, mihotavou záři, vyděšené oči prochvátaly prostor, prázdný! Snape spal na svém lůžku u protější zdi. 

Harry zasténal. Zabořil tvář do dlaní. 

Proč nepřišel?! A pak mu to došlo, nitrobrána. Snape ho jednoduše neslyšel. Dnes poprvé o jeho noční můře nevěděl. Na jednu stranu úleva, no ne? Aspoň protentokrát se jeho zbabělost obejde beze svědků. Stres zvolna opouštěl ztuhlé svaly, Harry měl pocit, že se roztéká, rozmáčí jako hromádka bahna. Rozpadám se na kusy. A takhle se mám vrátit? Jak?! Jak se mám podívat do očí všem tam venku? Ronovi? Hermioně, Ginny? Síriusovi? Každý z nich věří, že dám všechno do pořádku, že Voldemorta zastavím... Jak bych mohl?! Nemám ani dost síly, abych otevřel dveře a vyšel ven! 

Dva a půl měsíce jsem tady zavřený. Osmdesát dní v jedné místnosti. Měl bych být šílený touhou dostat se ven! 

Jenže nejsem. Já tam nechci.

Chci zůstat tady.

--------------------

Od chvíle, kdy uhasil poslední jiskru ohně, stál plně soustředěný u Potterovy zavřené nitrobrány. Dlaně na dveřích, upínal vědomí k Iskariotovi. Čekal na sebemenší signál. 

Nikdy by ho nenapadlo, že to bude tak těžké. 

Potterovo podvědomí zpracovalo nastalou tmu poměrně rychle. Spojilo informaci se známým nebezpečím, vybudilo mysl i tělo k aktivitě, vytrhlo Pottera ze spánku. Severus zřetelně slyšel jeho panikou přerývaný dech, zápas s pokrývkou, vnímal syrovou magii, kterou chlapec nevědomky vysílal ve splašených vlnách. Stejně tak rozuměl Iskariotovu vysílání; Potter očekával Severusovu pomoc, dychtil po ní. Ale nezavolal.