Elysejský klíč

36. Kamínek 2.část

Bradavice zářily tak mocně, že jejich světlo maně pronikalo i do meziprostoru; Harryho strach se rozplynul dřív, než se Severusem vystoupil z nicoty.

Hrad stál. Pevný a nádherný. Vzduch protkaný něčím tak hluboce dobrým, že se zdál být odleskem ráje. A možná jím byl.

Protože prostranství bylo plné lidí a smíchu, po černé zhoubě za hranicemi ani památka. A žádní mrtví.

Harry netušil, jak to dokázali – ale byl za to osudu nekonečně vděčný. Severus by si nikdy neodpustil, že je kvůli němu opustil.

Harry přivolal madam Pomfreyovou, Brumbála, Draco přichvátal odkudsi sám. Nouzovým kanálem Severuse přemístili na ošetřovnu a odtamtud domů, do jejich komnat. Ošetřovna dnes patřila mrtvým. A Severus nebyl mrtvý.

Jen tak téměř vypadal. Jeho zranění byla vážná a hluboká, madam Pomfreyová nad ním kouzlila se zarputilým chvatem, Brumbál jí pomáhal. Draco stál s Harrym v povzdálí, sledovali je. Aspoň do chvíle, než se Harrymu podlomily nohy; zhroutil se do houpacího křesla, vyčerpaný do morku kostí. Přesto se neubránil úsměvu; energie, která ze všech ostatních prýštila, byla až zázračná. A Severus, uvržený do stavu hlubokého spánku na utlumení bolesti, dýchal.

Jen blázen by mohl chtít víc...

Kouzelníci skončili, madam Pomfreyová se obrátila k Harrymu.

„Jsem v pohodě," oznámil okamžitě, „vůbec nic mi není. Jsem jenom unavený. Bude v pořádku?"

„Ano," kývla lékouzelnice pevně. Napřímila se, vypadala najednou nějak velká; a silná. „A já ti za to velmi děkuji, Harry Jamesi Pottere. Jsem tvým dlužníkem."

Ruka na rameni. „Já též," zachraptěl Draco. „Já prostě miluju ty tvé zázraky. Prosím tě, hlavně s nimi nepřestávej!"

Harry se bezmocně usmál, zeširoka. V očích to malinko zaštípalo.

„Zachraňuješ svět, i když tu ani nejsi," prohodil Brumbál zlehka, ve vrásčité tváři jako příslib nového dne už zase byl drobný náznak jeho starého, všudypřítomného úsměvu. Jen o deset stínů slabší.

Harry zvážněl.

„Máme problém, pane," řekl. „Seslal jsem na Voldemorta Avadu, neminul jsem. A on to přežil."

Ředitel mlčky přitakal.

„Tušil jste to... Má ještě jeden viteál," pronesl Harry chmurně. „Musíme ho najít."

„To je má starost," řekl Brumbál klidně. Rozhodně. A mrknul směrem k lůžku, kde ležel Severus, dech mělký zpomalenými životními funkcemi. „Ty máš teď jinou práci."

Harry si povzdechl. Přikývl. A usmál se.

Oddechový čas přijde zatraceně vhod.

Sledoval, jak všichni tři opouští jejich ložnici v ohleduplném tichu.

„Jsem moc rád, že jsem vás tu všechny našel. A moc se omlouvám, že jsem vás v tom nechal samotné."

„Byl jsi tu s námi celou dobu," mrklo pomněnkové oko, Brumbál zavřel.

Harry okamžik dveře sledoval. ...Ale co, na vysvětlování bude dost času i zítra. Zvedl se, přesunul na lůžko. Položil se vedle Severuse; opatrně, aby mu neubližoval a nerušil hojivá kouzla, rozprostřená po celém jeho těle, ale tak blízko, jak jen se odvážil. Cítit ho. Sledovat pomalu se zvedající hrudník. Nepatrné chvění krční tepny.