Elysejský klíč

14. Ze všech Karkulinek

„Ten příští víkend pořád platí?"

Snape mlčel. Upřeně zíral před sebe, strnulý výraz, krok téměř vojenský.

„...Zemětřesení?" špitl Harry.

Snape udělal neurčitý pohyb hlavou.

„Nepatrné," ucedil lakonicky.

Harry potlačil úsměv. „Pardon."

Snape po něm mrsknul černým okem, a v těch zorničkách bylo něco, co se Harrymu sladce zahryzlo do srdce. Došli ke dveřím do velké chodby, vedoucí ke schodišti. Snape otevřel, oba prošli, dveře se zavřely. Harry konečně přestal v zádech cítit desítky palčivých očí. Úlevně se narovnal.

„Nebylo to nutné, pane Pottere," řekl Snape prostě.

„Já vím," kývl Harry. „Vážně. Vím to. ...Co ten příští týden?"

„Momentálně se mi jeví příští víkend jako velká neznámá. Kdo ví, zda se ho vůbec dožijeme," pronesl Snape a opět po něm loupl pohledem. „Život s vámi mne učí nic nepovažovat za samozřejmé."

„No jo, přátelství s Nebelvírem má své stinné stránky..."

„Zjevně, ano."

Harry se zazubil. „Děkuju, že můžu s vámi. Nebudu překážet. A s tamtím... To nevadí. Vrátíme se normálně krbem."

„V Surrey se zastavíme zítra," řekl Snape klidně.

„Ale Brumbál..."

„Občas máme s ředitelem na stejnou věc rozdílný názor. To je zcela přirozený jev, já i ředitel si s tím rozhodně poradíme."

„Nechci, abyste měl problémy... Mně to opravdu nevadí, to je v pohodě."

„Pane Pottere."

Snape se zastavil tak nečekaně, že se Harry musel o dva kroky vrátit. Profesor se před ním tyčil, černý, vysoký. Silný. Někdy Harrymu připadalo, že si musí zlomit vaz, aby mu dokázal pohlédnout do očí, tak mohutný se Snape zdál.

„Muž k životu potřebuje nezbytně pouze čtyři věci. Vzduch, vodu, jídlo. A svou hrdost."

Černé oči k němu mířily, intenzívní, elektrizující, Harry se do nich uhranutý propadl. A když Snape natáhl ruku, přiložil dlaň k Harryho tváři, přitáhl si ho blíž – byl už Harry definitivně ztracený.

„Ukážeme světu, že není radno Harryho Jamese Pottera podceňovat. A začneme s tím zítra v Surrey," oznámil Snape a jeho hluboký hlas připomínal tenkou krustu skály, pod níž se nezadržitelně valí proud lávy.

„Mám již určitou vizi. Ukážu vám ji, zavřete oči."

Harry sevřel víčka, Snape vyslal do jeho síně vědomí obraz. Už v první vteřině se v Harrym zajíkl dech. Ochromeně zíral na sebe samého, jak kráčí chodbou jistého domu, černý hábit lemovaný stříbrem rozevlátý, tvář bez brýlí klidnou, sebevědomou, zelená v očích planula, vlasy mu zlehka poletovaly. Hůlku v ruce, vzduch kolem něj jiskřil jako nabitý statickou elektřinou, jen jen vybuchnout. Čišela z něj síla. Mocná. Syrová.

A jistý muž se ládoval v křesle u televize, nohy na stole, po břiše drobečky, ohlédl se. Vytřeštil oči.

„Já... omlouvám se! Nechtěl jsem, odpusť mi!" blekotal, couval ke zdi...

Vize skončila.

Harry otevřel oči, Snape na něj hleděl. Čekal.

A v těle... v těle cítil Harry cosi vřelého. Jako by v něm došlo k Velkému třesku a nyní někde mezi orgány bylo samo Slunce, sálalo. Pronikalo do plic, do srdce. Vlévalo se do žil. Jaká strašná, neskutečná síla, jaká dravá touha žít – a bránit se.