Elysejský klíč

37. Bradavický kat 1.část

Světlo majáku se neúnavně otáčelo stále dokola, zářivě ostrý jazyk olizoval černé rozbouřené vlny, dorážející na skalnaté pobřeží, mihnul se přes kamennou pláň, sklouzl po střechách domů a opět skončil v moři. Stále dokola.

U sedmnáctého mrtvého přestal Harry počítat. Už jen hledal živé. Vzdal to asi u dvacátého domu. Nebo třicátého?

Nechal svou magii vklouznout zpět do sebe, chutnala sychravě pustá; víc už prostě neunesl.

Stál. Ve tmě. Světlo majáku se točilo.

Brumbál se Severusem v hledání neustávali, jejich magie procházela domy jeden za druhým, pečlivě, a pak znovu. A znovu.

Bystrozoři i ostatní z Řádu stáli podél jejich ochranného kruhu, hlídali okolí.

Taky zbytečně. Smrtijedi byli dávno pryč.

Provedli to čistě a rychle, možná to netrvalo ani dvacet minut; vstoupili do každého z obydlí, usmrtili vše živé – žádné výslechy, mučení, nic. Jen smrt, chladná a lhostejná.

Severus sklonil hůlku.

„Nikdo," řekl. Hlas studený a černý, jako vodní tříšť, rozbíjející se o útesy.

...Stejně to věděli. Už když přišli. Poplach magických senzorů nad Anglií informoval jasně. Smršť nepromíjitelných rozzářila výstražným znamením malé místečko na mapě ostrova; tak jasně, že nemohlo být pochyb, o jaké nepromíjitelné jde. A že jich byly najednou seslány desítky... Ne. Stovky.

Nikdo v městečku nepřežil. Ani domácí zvířata. Ani psi a kočky. Možná ani ptáci. Ah, jak jen umí být smrt precizně důkladná...

Albus stále hledal. Odmítal se vzdát. Někdo musel přežít. Aspoň – jeden. Musel.

Z meziprostoru vystoupili bystrozoři s insigniemi ministerstva.

Likvidátoři.

„Hlášení," obrátil se jeden z nich na Pastorka, nezúčastněně pustým hlasem. Kdo ví, kolik takových míst už navštívil.

„Prozatím jsme nenašli nikoho živého," pronesl Pastorek hluše. „Ale pátrání dosud neskončilo, ještě stále..."

„Nikdo," zopakoval Severus tvrdě. „Albusi. Přestaň. Nikdo tu není."

Starý muž nereagoval.

Hledal.

„Albusi."

Severus natáhl dlaň, dotkl se jeho hůlky. Sklonil ji k zemi.

„Nikdo," řekl znovu; jen on dokázal vyslovit něco tak krutého s takovou něhou.

Albus kapituloval. Deaktivoval pátrací kouzla. A kývnul. Definitivně.

„Nikdo," řekl tiše.

Vzlyk; to Molly Weasleyová. Tonksová s McGonagallovou neplakaly už dávno.

„Proč," hlesla Molly, „při Merlinovi, proč?! Nebyl tu nikdo, kdo by proti němu bojoval, byli to jen mudlové; vždyť ani nevěděli, že nějaký Temný pán existuje! Tak zatraceně – proč?!"

„Myslím, že to je jasné," promluvil Harry. Poprvé. Poprvé od chvíle, kdy se sem přemístili; ještě s nadějí, s bláhovou vírou bláznů v zázraky – ale i dnes Boží tvář mířila jinam, možná kamsi do vesmíru, do jeho němě tiché čistoty, prosté lidských stop.

„Je to jenom vzkaz. Nepotřebuje unášet bradavické studenty." Harry maně rozpřáhl ruce, objal domky s jejich truchlivým poselstvím; a to obyčejné gesto mělo váhu biblické pravdy. „Jeho rukojmím je celý svět."