Elysejský klíč

31. Nad propastí 1.část

Harry klečel, ledová podlaha zábla do kolen. Váhavě natáhl ruku.

„Lily...?"

Stála před ním, hlavu sklopenou, nekonečně bílá. Nekonečně tichá.

„Copak ty mě nemáš ráda?" zašeptal, šlo to špatně, hrdlo měl sevřené.

„Mám!" vydechla prudce, zvedla tvář, leskla se v slzách, v němých cestičkách klouzaly po líčku. „To víš, že mám!"

Harry po ní vztáhl i druhou ruku, zoufale. Skočila mu do náruče, nechala se sevřít v drtivém objetí. Harry zabořil obličej do rusých vlasů, sveřepě odolával pláči. Ona taky.

„Měl jsem strach... víš, že nechceš... že se mnou nechceš..."

„To víš, že chci," objímala ho se stejnou naléhavostí a hlas se jí rozbil vzlyknutím. „...Jenže Severus mi tolik chybí!"

Harry ji pustil, smýkl sebou stranou. Vyskočil na nohy, udělal několik zběsilých kroků. Měl pocit, že zešílí. Že pukne tou bolestí!

„Zabil tě! Jak ti může chybět?!"

„Nezabil! Nikdy mi neublížil!" rozplakala se nahlas, drobné dlaně v pěst, „miluje mě a tebe taky! A ty jsi přísahal, že ho neopustíš! Přísahal!"

„Ale on lhal!" zaječel Harry. „Co když byla lež úplně všechno?!"

„Nebyla a ty to víš!"

„Nevím už vůbec nic!"

„...Taky ti chybí!" vzlykla.

„Ne!" zavyl Harry. Zatnul prsty do vlasů, teninké nitky vzaly za své, jiné vyrval i s kořínky. „Vymazal mi vzpomínky. To kvůli němu jsem sirotek. Víš ty vůbec, jaké to je, vyrůstat mezi lidmi, co tě nechtějí?! A jak to napravil?! Šest let mi dělal ze života peklo, byl jako noční můra – nenáviděl mě! Pronásledoval mě tady na každém kroku..."

„Chránil tě! A to ostatní napravil, nejsi k němu fér!"

„Já?!" rozesmál se Harry, byl to hořký smích a plný bolesti. „A on byl fér? Tisíckrát mě potrestal nespravedlivě. Dělalo se mi špatně, jen jsem měl vstoupit do jeho učebny... A ty?! Pět let, pět zatracených let jsi tady byla a já o tom nevěděl!"

„Říkal jsi, že jsi mu to odpustil!"

„Jenže to jsem nevěděl...!"

„Harry," přikročila k němu, uplakaně se ho dotkla, „prosím, odpusť mu to. Prosím. Moc prosím."

Harry na ni pohlédl v bezmocném zoufalství.

„Lily... Jak bych mohl? Copak mu můžu odpustit, že mi zabil rodiče? To přece nejde," vrtěl hlavou, chrčivě dýchal, „to nemůžu. To nejde..."

„Nezabil, to všechno ta rudooká stvůra; Severus ne!"

„...Bylo by to, jako bych je zradil," šeptal Harry, „jako by nebyli ničím, já mu to přece nemůžu odpustit..."

„Jenže on ti chybí stejně jako mně!"

„Ne," vydechl Harry. Zatnul zuby. „Nemůže mi chybět. Nesmí. Ne."

Lily ho úpěnlivě chytila za ruku.

„Ale chybí. Pojď domů, Harry, prosím, pojď, půjdeme domů..."

Přitáhl si ji.

Pohladil.

Políbil.

„Este dormenti," zašeptal.