Elysejský klíč

30. Nevinný 1.část

„Vydržte," Harry přivřel domovní dveře, vrátil se chodbou do obývacího pokoje, s klepnutím vstoupil do Snapeovy pracovny. Profesor stál u knihovny, listoval v nějakém spisu.

„Pane? Miona s Ronem jdou do Prasinek... Směl bych s nimi?"

Snape k němu zvedl tvář.

„Je mi líto, pane Pottere," řekl mírně.

„Prosím," vykročil Harry k němu, „přemístíme se hned za hranicemi rovnou ke Třem košťatům a zpátky stejně. A kruvalští půjdou s námi, jako vždycky. Všude," dodal pochmurně. „A kdyby se něco dělo, dostanu nás domů i skrz bradavické štíty, vždyť to víte!"

„Jsem si vědom, jak moc byste potřeboval alespoň zdání normálního života. Ale ten risk za to nestojí."

„Nikdo o tom neví, domluvili jsme se právě teď! Co by se mohlo stát?!"

Černé oči na něm spočívaly hluboké a vážné. „Cokoliv."

„No tak...! Prosím, jen jednou," naléhal Harry. „Nebyl jsem tam od... vlastně skoro rok!"

„Já vím," kývl Snape.

„Na chvíli. Aspoň na chvilku! Remus a Sirius můžou s námi, určitě by jim to nevadilo!"

„Harry, přestaň," řekl Snape tiše. „Řekl jsem ne."

Harry stál na krok před ním; a tak se natáhl ještě o kousek víc a políbil ho.

„Prosím," zašeptal.

Zřejmě tím opět nějak uvolnil divokou magii, protože muž před ním se ve vteřině změnil na ledovou sochu.

Fajn, tohle nebyl dobrý nápad, provlnilo se Harrymu nervózně hlavou. Odtáhl se. Černé zorničky k němu mířily ostré a chladné.

„Tohle už nikdy nedělej," pronesl Snape.

A pocit nejisté provinilosti se hbitě změnil na vzdor.

„Stačí říct," zamumlal Harry, otočil se na patě, vyrazil ke dveřím.

„Věřím, že mne poslechneš."

„A není třeba problém v tom, že by tam byl Sirius?" neudržel se Harry. Ale na reakci nečekal, zavřel za sebou, možná trochu rázněji, než původně chtěl. No, omlouvat se nebude. Vrátil se na chodbu, Ron s Hermionou k němu nadějně vzhlédli.

„Tak co?"

Harry si přivolal vycházkový hábit, oblékl se, vyšel. Zabouchl dveře.

„Můžeš!" vyjekl Ron nadšeně.

„Ne," zavrčel Harry. „Vyprovodím vás k hranicím."

„Zatracenej Snape," zamumlal Ron naštvaně, Hermiona si zklamaně povzdechla. Harry neřekl nic, rázoval s nahněvanou rychlostí, Nebelvíři s ním sotva udrželi krok. Vymotali se ze sklepních chodeb, u východu z hradu se k nim připojily Harryho kruvalské stíny, všichni vyšli do pošmourného sobotního odpoledne.

„On má pravdu," špitla Hermiona. „Byla to od nás hloupost."

„Já přece vím, že má pravdu!" vyjel Harry. „Sakra... Promiň, Miono."

S úsměvem potřásla hlavou. „To nic."

„Jsem naštvanej," zamumlal Harry. Přitáhl hábit těsněji k tělu, foukalo zatraceně studeně. „Sám nevím, na koho."

„My tam přece taky nemusíme," ozval se Ron rozpačitě. „Pojďte, půjdeme do věže, dáme si máslový ležák, bude to fajn."

„Skvělý nápad, Rone," přitakala Hermiona vesele, otáčela se zpět.