Elysejský klíč

17. Zmijozelský dům

Harry otevřel oči. V prvním momentě zazmatkoval, nic kolem nepoznával, pak ucítil chladné prsty, tělem se rozlila úleva a pocit bezpečí. Ať byl kdekoliv, Snape tu byl s ním. Vzápětí se dostavily vzpomínky. Cizí pokoj patřil profesorce McGonagallové, postel s rudozlatými nebesy byla její; to je prostě skvělý. A myšlenky v hlavě se zběsile rozvířily. Bolest, touha, hanba, strach, zděšení, vina, jako by nějaký potměšilý faun zapískal na flétnu a zavelel: Škatulata, batulata, z místa na místo, teď! Svět byl v totálním chaosu. Harry měl pocit, že se z toho snad zalkne. Sirius se mu omluvil, Snape ho nutil, aby Harryho opustil, udělal to proto, aby Sirius s Harrym zůstal, Sirius Snapea praštil, můj Merline...! Ron Harryho hlídá, Ron má strach, že ho chce Harry opustit, Snape se Ronovi omluvil, jak tohle kruci dokázal?! Neříkal Remus, že s ním Snape taky mluvil? Miona... Takže Evitera lidi opravdu nemění. Snape je tedy stejný jako předtím? Není, rozkřičel se Harry v duchu, strašně se změnil, je tak laskavý, vždycky pomůže, vždycky poradí, vždycky udělá, co Harry potřebuje, co na tom, když to není kvůli Eviteře...

Přemýšlej, Harry, jsi chytrý kluk. Je to Mistr nitrozpytu, samozřejmě, že ví, co potřebuješ, prostě si to ve tvý hlavě přečte... Je to tak? V tom je celý ten trik? Jen jeden velký podvod?

Já přece vím, že svým způsobem zradil Brumbála, když se přidal ke Smrtijedům. Vím, že zradil Voldemorta. Proč myslíš, Harry, že tebe nezradí...?

Proč? Já nevím! Já... já prostě...

Když dojdou logické argumenty, musí se člověk spolehnout na víru. A já ve vás věřím, pane Pottere. Taky ve vás věřím!

Vím, že je skvělý lhář, musí být, prožil roky jako špión, Voldemort mu taky uvěřil – Jaké strašlivé věci asi musel udělat, aby ho přesvědčil?

Nějaké ano, přitakal Harry těžce.

Obětovat jednoho za spásu všech je logické a správné rozhodnutí. Ovšem, bez ohledu na jeho nutnost a správnost, za takové volby se platí peklem.

...Žijete v pekle? Harry se opatrně přetočil na bok, tak, aby z něj Snapeovy prsty nesklouzly, natočil se tváří k němu. Profesor jako obvykle seděl v křesle u lůžka, hned vedle, aby na Harryho dosáhl. Spal. Druhou ruku bezvládně v klíně, hlavu opřenou o vysoké čelo křesla, tvář prázdnou. Za tou maskou lhostejnosti, pod vaší stříbřitou rtutí – žijete v pekle? Proč jsem to nepoznal?! Proč to nevidí ani nikdo jiný? Proč se to aspoň nesnaží pochopit, jaké to je, zachraňovat denně svět a v odměně získat jen nenávist, odpor a pohrdání? Které Snape přijímá s chladnou vznešeností, posměšným úšklebkem, netečnou lhostejností... Jak to dokáže?

Všichni potřebujeme, aby nás měl někdo rád. Jak se dokázal smířit s takovou nespravedlností? Kde bere sílu znovu a znovu vyrážet do bitvy, když ho za každý dobrý skutek svět nelítostně popraví?

...A já? Co jsem kdy udělal dobrého pro něj? Co získal za to, že mě stokrát zachránil? Že se měsíce v klidu nevyspal, že nejednou ztratil své soukromí, že nenávist všech vykulminovala k davovému šílenství, Sirius ho veřejně napadl – proč se Snape nebránil?! Vždyť nezareagoval ani jediným slovem.

Dává mi všechno. A já si to sobecky plnými hrstmi beru, zpátky nedávám nic. Jak jsem mohl být tak slepý? Tak bezohledný... Je pochopitelné, že chce odejít. Každý může dát jen tolik, kolik má. Dávno jsem přečerpal, vzal víc, než měl. Voldemort, Smrtijedi ho nenávidí. Naši ho nenávidí. Jeho hadi ho otrávili. Všechno kvůli mně. A přesto přichvátal, aby mě zase zachránil před bolestí. Víc než to. Bez jediného zaváhání mě uchránil před potupou, se stejným odhodláním a silou bránil i mou hrdost. A zítra ho za to budou zase všichni nenávidět. Samozřejmě, že mě chce opustit!