Elysejský klíč

12. Sedmihlásek 2.část

Harry měl pocit, že se zřítil; že teprve teď a právě teď dopadl z té střechy na zem, přímo na beton. A že se konečně definitivně rozbil.

...Omluvit?!

Snape?! A za co sakra? Že pro mě šel do Voldemortovy mysli, že mě dostal ven, že jsem ho za to sprostě vyhodil, že i přesto vyslal Renascor, že jediný mě chtěl dostat zpátky dřív, než se to všechno zvrtlo, že se mnou skočil ze střechy, aby mě dostal do bezpečí? Takže za co z toho se mi hodlá omlouvat? Za to, že mi v posledních dvou hodinách třikrát zachránil život? Nebo za to, že jsem ho zradil?!

Harry uslyšel cvaknutí dveří, madam Pomfreyová taktně zmizela, šustění látky, Snape vstal z lůžka. Několik tichých kroků. Zůstal stát.

„Harry, upřímně lituji, čeho jsem se dopustil. Překročil jsem hranice. Chápu, že se hněváš. Bohužel mne v té chvíli nenapadlo jiné řešení... Což mě pochopitelně neomlouvá. Ujišťuji tě, že se nikdy nic podobného opakovat nebude. Mohl bys mi to odpustit?"

O čem to mluví, ječel Harry v duchu, já nic nechápu!

„...Harry? Prosím, mluv se mnou."

Harry nemohl. Všechno se v něm rozpadalo. Připadal si, jako by se sám sobě drolil pod rukama; začnu křičet nebo do něčeho praštím nebo uteču!

„Harry, já přísahám... Přísahám, že jsem nikdy neměl takové úmysly! Nic ti z mé strany nehrozí, ten... incident v mysli Temného pána byl jen zoufalý pokus tě utišit..."

Ta pusa?!

Merline, skočí pro mě do ohně a omlouvá se za pusu?! Harry se po něm nevěřícně ohlédl; nervozita v bledé tváři Mistra lektvarů ho roztrhala na kusy. Už dál nemohl.

„Včera jsem řekl, že jste hnusnej bastard!" rozkřičel se Harry. „Malfoy na mě seslal Protego, Sirius se za mě stydí, Hermiona taky, Rona jsem zklamal, všechny ty lidi jsem chtěl nechat umřít a vůbec nevím, jak se jmenovala ta žena v parku!"

Snape na něj zůstal zírat.

„To vypadá, že máte zatraceně těžký den," pronesl potom zvolna.

Harry potřásl hlavou; v očích pichlavě zaštípalo, stiskl zuby.

„Hrozně se vám omlouvám," procedil, hlavu sklopenou, „pane, mně je to tak strašně líto."

„Nezlobím se," řekl Snape klidně, po nekonečné vteřině ticha. „Umím být hnusný bastard." Napřímil se, složil ruce za záda, vlastně vypadal jako při hodině lektvarů, když se chystá třídě sdělit dnešní zadání. „Pan Malfoy pod vlivem Fidentia na vás seslal Protego, jelikož každý alespoň průměrně inteligentní kouzelník ví, že udržet vás naživu je jediný způsob, jak nepadnout rukou Temného pána. Black má poněkud zkreslený názor na svět a obávám se, že si vás nevědomky zaměnil za vašeho otce, a především, Black nemá nejmenší potuchy, jakým démonům čelíte, pane Pottere. Slečna Grangerová na druhou stranu je moudrá čarodějka, ať už mezi vámi došlo k čemukoliv, bude to nedorozumění, které vaše dlouholeté kvalitní přátelství ustojí. Pokud se pan Weasley cítí zklamaný vaší náklonností ke mně, dovolím si upozornit, že jste oba svobodní lidé a máte právo na svobodnou volbu. Každopádně, i tohle má své další, jiné řešení, k plné spokojenosti pana Weasleyho. Co se týče dnešní záchranné akce, celé to považuji za nesmyslný hazard, a kdybych měl tu možnost, nikdy bych to nedovolil. Lidé umírají dnes a denně. Kdybychom tam nezasáhli, možná by zemřelo hrozným způsobem zhruba padesát mudlů. Kdybyste tam zemřel vy, a k tomu chybělo jen velmi málo, zcela jistě by hrozným způsobem zemřelo statisíce lidí. A ona mladá dáma v parku se jmenovala Sarah Lenersová."