Elysejský klíč

34. Princův příběh- Domů 1.část

Bolest. Nekonečná. Neustupující. Spoutaný tak pevně, až si pod neustále se opakujícím Cruciem znovu a znovu lámal zápěstí i kotníky. Bolest rozdrcených kostí, rozežrané kůže, hluboké ponížení veřejného mučení.

Čas ztratil význam. Neotupil trýzeň, ne; jen nějak prolnula se Severusovým bytím, stala se jeho samozřejmou součástí. Přijal ji.

Stejně jako hlad, žízeň, své vlastní lektvary, které mu znemožňovaly zemřít. A občasné mdloby, do kterých utíkal, když to nemohl už snést.

Hrubé smýknutí, ocelový stisk na zpřelámaných pažích, bolest ho vyrvala z blaženého nevědomí. A sevření povolilo, Severus se zřítil na zem. Jenže to nebyla kamenná podlaha místnosti, kde strávil posledních tisíc let. Severus ucítil vůni hlíny, čerstvé prsti, stébla trávy se mu otřela o tvář. A vítr. Svěží, nádherný vítr.

„Volej o pomoc. Nebo tu chcípni, jak je ti libo," zašvitořila Belatrix. Poklekla k němu, přejela ukazováčkem po jeho nahém, rozdrásaném hrudníku. Špičkou nehtu vnikla do jedné z ran, otevřela ji, fascinovaně sledovala, jak se plní čerstvou krví. „Byl jsi tak sladký, drahoušku. A tolik, tolik hloupý," povzdechla si. „Odpočívej v pekle, Severusi."

Lupnutí, Belatrix zmizela, ostatní Smrtijedi s ní. Severus osaměl.

Plnými doušky vdechoval syté aroma hlíny, vlhké nedávným deštěm, čerstvý kyslík. Vnímal volnost širokého prostranství kolem sebe. Bezbřehou krásu poklidně se snášejícího večera.

Severus otevřel oči, tak nejvíc, jak jen to šlo; už to bylo dávno, co se zraku vzdal a přestal propálená víčka nutit. Stejně nebylo na co se dívat.

Ale ne teď. Teď vidět chtěl. Přál si vidět nebe. A trávu.

Přesto to nebylo to, co spatřil.

Před ním se v dálce tyčil bradavický hrad, úchvatný v paprscích zapadajícího slunce. Obzor se zamžil, oči mu zalila vláha.

Ne, nevolal o pomoc. Nebylo koho volat. Ani proč.

A pak – zemřít s takovým výhledem bylo krásné.

Díval se, Severus se díval tak dlouho, dokud dokázal udržet oči otevřené. Pak mu víčka klesla. Severus se dál úporně držel vědomí, že tam přesto stále je, bradavický hrad, dokonalý. Čistý. V bezpečí. Byla to dobrá myšlenka.

Tma po něm vztáhla sametové paže, láskyplně ho schovala v náručí; matně se jí provlnily chvátající kroky, pleskání vlajících hábitů, zděšené hlasy.

„Chlapče! Můj chlapče...!"

Ten hlas... Znám ho; vím, že jsem ho znal...

„Oh můj bože!" Ženský pláč. „Co ti to udělali?! Dítě!"

To nic, chtěl Severus říct. Je mi dobře.

Jenže vlastní ústa ho už dávno neposlouchala. Kdo ví, zda ještě nějaká měl.

Pšt, zašeptala temnota, už se tím netrap. A něžně ho zhoupla v loktech.

«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»

Místnost se trochu vlnila. Možná to způsobovalo slabé, chvějící se tělo, jen pozvolna se zotavující z utržených ran. Nebo za to mohly lektvary, tišící bolest. Ne že by na tom záleželo.

Severus procházel ošetřovnou, pomaličku. Dotýkal se. Lůžek, jejich čistoskvoucího povlečení. Kovových stolků. Kamenných zdí, přejížděl po nich dlaní, vnímal drsný chlad. Tolik známý.