Elysejský klíč

21. Nepouštěj

„Tak už pojďte," povzdechl si Harry.

Hermiona s Ronem nejistě přešlapovali na prahu Snapeova bytu.

„A fakt nebude zuřit?" ujišťoval se Ron. Asi po sedmadvacáté.

„Fakt ne. Jestli okamžitě nepůjdete dál, pozvu sem Malfoye."

Ron se uchechtl.

„Tak to bylo hodně slabý," oznámil Harrymu shovívavě, ale překročil práh, Hermiona za ním, Harry s úlevou zavřel. Začínal mít strach, že tady v předsíni zestárne.

„Obývák. Kuchyň. Snapeova ložnice, pracovna, laboratoř. Můj pokoj," ukazoval postupně na všechny zavřené dveře. Ronovi zajiskřilo v očích.

„Rone!" hlesla Hermiona zděšeně, ale to už pihovatý Nebelvír mačkal kliku Snapeovy ložnice.

„Zamčeno," protáhl zklamaně obličej.

„Šokující," utrousila Hermiona.

Harry se zasmál. No jo, no... Už to taky zkoušel. Ron zatím otevřel dveře pracovny, ta zamčená nebyla, a chvíli vypadal, že vstoupí. Nakonec to neudělal. Harrymu se celkem ulevilo; přeci jen, návštěva a domovní prohlídka jsou dvě různé věci.

„Takže tady jsem dostal všechny svoje hrozné," ušklíbl se Ron.

„Víš, že mě napadlo úplně to samý?" zubil se Harry. „Laboratoř je taky zamčená, ani se nenamáhej. Stejně bych to nedoporučoval. Má tam netopýří oči, uřezaný packy, rozpitvaný žáby, nerozpitvaný žáby, spousta věcí se tam ještě hejbá..."

„Fuj, budu zvracet," hlesl Ron.

Hermiona zvrátila oči v sloup. Přestala si jich všímat, o minutu později už stála před knihovnou v obývacím pokoji, klouzala pohledem po hřbetech knih a do tváře se jí vkrádal výraz nábožného vytržení.

„Myslíš, že bych si někdy mohla nějakou půjčit?"

„Nevím," pokrčil Harry rameny, „ale zeptám se."

„Dík," usmála se zářivě.

„Tak, tvůj pokoj," zavelel Ron, vhrnul se tam jak velká voda. Rozpaky a nejistota ho evidentně opustily docela, protože se svalil na Harryho postel; ležel na zádech, opřený o lokty a rozhlížel se.

„Žádný plakáty. Moc uklizeno. Ale jinak... to ujde."

„Páni. Máš to tu moc pěkné, Harry," mínila Hermiona.

„Trochu chladno. Nemyslíš?" prohodil Ron. „Nemáš příděl dřeva nebo tak něco, že ne?"

„Jasně, že ne. Mám to takhle rád," zamumlal Harry. „Dobře se tu spí. Ale přitopím, jestli chceš... Dáte si sušenky, čaj? Co mám objednat?"

„Máslový ležák by nebyl? Ne, počkej... Nemá tu někde ohnivou whisky?!" vyhrknul Ron dychtivě.

„Jasně," prohodil Harry skepticky, „a až mu to tady všechno pozvracíš, určitě tě zas moc rád uvidí. Potřebuješ připomenout, kde to jsme?"

„Dám si čaj," zabručel Ron. „Jahodový želé. Citrónový puding. A brusinkový vdolky!"

Harry nad ním jen potřásl hlavou. Odešel to objednat ke krbu v obývacím pokoji. Čekal, než to bradavičtí skřítci nanosí, a najednou zjistil, že je v pokoji sám a tupě civí na tácy s občerstvením. Kdo ví, jak dlouho.

„Nebuď nervózní," ozvalo se za ním, Hermiona s chápavým úsměvem postávala za křeslem. „Jenom se to protáhlo. O nic nejde."

Bylo dávno po večeři a Snape s Brumbálem nikde; a to se Harry s jídlem tak loudal.