Elysejský klíč

4. Všechno špatně

„Stop. Počkejte," Harry ho zarazil vztyčenou dlaní. Mrkal. Třepal hlavou. Ale dusivá, vlezlá mlha v mysli se nechtěla rozptýlit. Cítil se otupělý jako po ráně palicí. Odsunul se i s židlí od stolu, hluboce předklonil, hlavu dolů. Nádech, výdech.

„Takže to bude stejný jako vždycky."

„Ano," řekl Snape.

„Bude to bolet."

„Ano."

„Ale žádný balzám."

„Žádný balzám."

Harry zíral na dřevěnou podlahu ze sbitých, hladkých, nohami ošoupaných prken.

„...Sakra."

Vstal. Chvíli se bezcílně motal na místě, pak vyrazil napříč místností, stejně bezcílně. A bez efektu, mátožnost se z mozku nedařilo vyhnat; mysli! Mysli, zatraceně.

Skrz otupělost jako rašící výhonky začala vykukovat panika. Žádný balzám. Jak to myslí, žádný balzám?! To jako už nikdy, vůbec?! Co když to bolet nepřestane? Ani za hodinu, za týden? I pár minut je k nepřežití! Myslíte, že se dá na extrémní bolest zvyknout? Proč? Protože ji musíte snášet každý den? A jste normální?

„Pane Pottere..."

„Dejte mi chvilku," vyjekl Harry. „Jenom... chvilku."

Musím si to srovnat. Smířit se s tím. ...Sakra, nechci se s tím smiřovat!

A Harry zase až do morku kostí zatoužil mít někoho. Někoho dospělého, někoho, kdo by teď řekl Ne, k tomu nikdy nedám souhlas, pojď, Harry, jdeme domů.

Jenže takový člověk neexistuje. Nikdy nebyl.

Fajn, odsekl si vzpurně. Však já taky nikoho nepotřebuju. Zvládnu to! Vždycky jsem to zvládl. Jenom prostě musím vymyslet, jak z toho ven...

Obloukem se vyhnul Snapeovi, jako černá svíce se tyčil vprostřed místnosti, vysoký a silný – to je teda pěkná blbost, že by on někdy křičel – měl ruce za zády a ten svůj kamenně bezvýrazný obličej.

„Ví o tom Brumbál?" vylétlo z Harryho; nemohl si pomoct.

„Ředitel Brumbál, pane Pottere," pronesl Snape, „je o vašem zlepšujícím se stavu pochopitelně informován."

Na to jsem se neptal, pomyslel si Harry vztekle. Ale to je fuk. Jestli o tom ví, taky s tím souhlasí.

Sakra!

Harry dorázoval ke zdi, otočka a zpátky. Klid! Zachovat klid; ale jak, když mu panika mlátí srdcem o žebra? Mlha malinko řídla, ale za to nejspíš mohl stres. Věkem zohýbaná ručička se na mahagonovém nepříteli pohybovala příliš rychle. Příliš hlasitě. Jak mám zatraceně za osm minut vymyslet, jak z toho ven?! Tohle není fér!

„Pane Pottere, dost. Uklidněte se. Není důvod panikařit, všechno máte pod kontrolou. Jak jsem řekl – bolest je mimořádná, tudíž vy jste ten jediný, kdo to může rozhodnout. Nebudu to já, nebude to ředitel. Jen vy."

Myslíte, že nevím, o co tu jde?! Zaječel Harry v duchu. Ale já to náhodou chápu moc dobře; když se to rozhodnu podstoupit dobrovolně, nemůžu pak nikoho obviňovat. A když to odmítnu – budu zbabělec z vlastní vůle. To je ale zatraceně špinavá hra!

Být zbabělec je špatný. Hodně špatný. A být zbabělec před Snapem?! Po tom, co se tady dva měsíce kroutím a fňukám? Sakra. SAKRA!

Na světě neexistoval člověk, kterému by Harry chtěl dokázat víc, že není jen bezcenným slabochem, ne, ani Voldemortovi ne, ten tu tyhle dva měsíce nebyl... Ne chtěl. Harry to potřeboval. Zoufale, bytostně potřeboval získat zpět alespoň nepatrnou část důstojnosti.