Elysejský klíč

27. Sáro 2.část

Těch sedm vešlo s nimi, jeden přivolal několik lahviček, podělil ostatní. O chvíli později Severus hleděl na Albuse, Minervu, Draca, Poppy, Tonksovou, Arthura Weasleyho. Lupina.

Svlékli anonymní šedé pláště, vytáhli z rukávů hůlky, v naprostém tichu je odevzdali Albusovi, ten je uložil do maličké ebenové skřínky. Zamumlal inkantaci, skřínka zmizela.

Mnoholičný lektvar. Neregistrované hůlky. Chtěli mne z ministerstva unést, došlo Severusovi zděšeně.

„Jak ti je?" zkoumala ho Poppy s ustaraným výrazem, sesílala diagnostická kouzla.

„Severusi," zamumlal Arthur, přistoupil blíž, „já jenom... Molly opravdu chtěla jít, ale děti ještě nejsou dospělé, kdyby se něco..."

„Proboha," vydechl Severus. A prostě zavřel oči.

Na ramenou ucítil dotek, Albus ho jemně stiskl.

„Necháme tě odpočinout. Jdi domů, Severusi." Vrásčitá dlaň sklouzla na Pottera. „Nesmírně se těším, až mi budeš vyprávět, jak jsi tohle dokázal," prohodil tlumeně, jedno pomněnkové oko mrklo.

Albus odešel, ostatní s ním. Jen Poppy zůstala, sesílala léčivé inkantace.

„Poppy," řekl Severus bezmocně. „Ty také."

„Snad sis nemyslel, že tu zůstanu se založenýma rukama, když někdo ubližuje mému nejoblíbenějšímu háděti?!" zamračila se na něj vyčítavě.

„Poppy."

„Jdi domů," pohladila ho. „Večer se na tebe přijdu podívat."

Severus šel. Chtěl být s Potterem sám.

Vystoupili z plamenů do obývacího pokoje, oba zůstali stát. A bylo to, jako když v místnosti, hermeticky uzavřené po celé roky, otevřete okna dokořán – vpustíte světlo, čerstvý vzduch se rozběhne do všech koutů, vůně prohřáté sluncem načechrají záclony, zvuky a hlasy se roztančí po stěnách; takový to byl pocit. V bezpečí. Až se z toho Severusovi udělalo slabo. Zachytil se krbové římsy, druhou paží pevně přitiskl Pottera k sobě.

„Jste v pořádku?" ozval se mladík polekaně.

„Jistě," kývl Severus. Shlédl na něj, zelené oči za skly brýlí byly zčervenalé pláčem, ale tak ostré a jasné, že z toho píchlo u srdce.

„...Opravdu?"

„Budu," slíbil Severus.

Potter k němu vzhlížel a jeho vůně, protkaná potem, solí a štěněčí oddaností, vztáhla po Severusovi své hebké packy, omotala se mu kolem těla, póry kůže vnikla dovnitř a měkce se uhnízdila v hrudníku; ano, vzpomínám si...

Severus pohnul rukou, sklouzl mu po zádech, přes lopatky, téměř s nejistotou se mu vnořil do vlasů. Ano. Jemné a načechrané nitky kadeří se mu slastně otřely o bříška prstů, hmatové senzory rozcitlivělé, probíral se tou záplavou a divoce vnímal. Ano, tohle si pamatuji!

Víc... Věděl jsem víc. Znal jsem tě lépe... Co všechno mi vzali, co jsem zapomněl?!

Zelené zorničky na něm visely, intenzivní, bylo v tom cosi syrového, tolik hluboké lásky, na kost, až na kost ji Severus cítil z toho pohledu. Dotkl se jeho spánku, kůže byla hladká, alabastrově jemná, polaskal ji, přitiskl dlaň, pohladil ho po tváři; poznávám, já to poznávám! Znám tyhle rysy, znával jsem je dokonale, oblouk obočí, klenbu nosu, křehkost víček i pošimrání řas, poznal bych tě poslepu...

Sundal mu brýle, odložil je na římsu a chvatně se vrátil. Z Potterových očí slaně vytékala vláha, Severus ji neúnavně otíral palcem, rozmazával po tvářích, tyhle slzy nejsou zlé, ne, tyhle nevadí. Jedna z kapiček stekla k jeho hornímu rtu, zatřpytila se a rozpila mezi pevně semknuté růžové plátky; Severusovy prsty ji následovaly. Jako omámené. Vím to... vím, že jsem věděl, jak chutnají.