Elysejský klíč

15. Do prázdna

Svět byl skrz řasy ještě rozmazaný, spánek teprve ustupoval. Několik mrknutí a byl tu pokoj. Místo, kde Harry znal každý kout, každou řezbu na skříních, hrnek v poličkách, sálavé teplo krbu. Měkkost křesel, studené prstíky chladného slunce, jak se opírají do okenních skel. Černou postavu shrbenou za stolem, brk škrábavě tančící po pergamenu. Domek byl jako zakletý, odsouzený k neměnnosti. Každé ráno tu bylo stejné. Tak bezpečně známé.

S postupem času ve vzpomínkách bledla bolest i vražedné tikání hodin. Když dnes Harry vzpomínal na pobyt zde, napadala ho slova jako útočiště, ochranný kruh, palladium. Má posvátná půda.

Přetočil se, tichounce, uvelebil na polštáři, hlavu podložil paží. Tyhle první okamžiky dne měl rád. Spánek a klidné snění se jen zvolna odpařovaly z mysli, minulost i budoucnost byly zatím jen vzdálený, beztvarý šedý mrak.

Snape zachmuřeně zíral do pergamenu před sebou, cosi si neslyšně mumlal, mazal a přepisoval.

Takže Rigor cantatis. Harry ho v paměti uložil do přihrádky s nápisem Kouzla, která nemám rád (a která by se mohla hodit).

Podvedl mě. Zmrazil mou magii, nechal mě uvěřit, že to udělal ten muž. Přivolal všechny moje noční můry do reality. Zranil mě, skutečně fyzicky zranil; a ne málo.

Ale to není všechno, co včera Snape udělal, že ne? To nejdůležitější jako vždycky odbyl ve vteřině, jen tak. Jako když lusknete prsty. Odpustil mi.

...Vlastně bylo všechno jako dřív. Včerejší den byl jen jiný způsob Všeléčivého balzámu. Procedura zatraceně bolela. A fungovala. Protože Harry se dnes ráno cítil zdravý; plný síly. Plný víry. Ještě trochu užaslý, Merline, zastavil jsem kletbu, to jsem vážně udělal já?! Ten pocit hřál v hrudníku i ve slabinách. Čelil jsem svému strachu a obstál jsem. Dobrý, dobrý pocit.

Snape se u stolu tvářil nešťastně a naštvaně zároveň. Znovu cosi vymazal, přepisoval.

Nejsem idiot. Vím, že včerejšek bolel nás oba. I když by to Snape nejspíš nikdy nepřiznal, pousmál se Harry v duchu. Pohladit a obejmout, abyste pomohli, to dokáže asi každý člověk. Obětovat se pro druhého, no, takových lidí už je míň, ale pořád dost. A co ublížit, zradit, zahnat do kouta, abyste slepce přinutili otevřít oči? Kdo dokáže něco takového? I když to může být jediný způsob, jak pomoct, kolik lidí má v sobě tolik síly, tolik... něčeho?

Ano. Všechno je jak dřív. A ten člověk za stolem, to je zase můj Snape.

A třebaže tahle myšlenka Harryho trochu vyděsila, pocit spokojenosti a klidu to přehlušil.

„Dobré ráno, pane Pottere," ozvalo se od stolu. Harry přivřel oči, jednoduše si ten hluboký hlas vychutnal. Patřil sem, k domku, k tomu ránu, vinul se jeho ochranným kruhem.

„S ohledem na to, že je neděle," pokračoval Snape a v té váhavé odmlce Harry slyšel: A protože se cítím provinilý a nevím, co s tím, „smíte posnídat v posteli."

Harry otevřel oči, vyhledal profesorovu strohou tvář.

„Chápu to, nezlobím se a děkuju," řekl Harry. Usmál se.

Snape zůstal hledět. Mrknul. Může černá v očích vydechnout úlevou?

„Klidně jste mne mohl ještě chvíli napínat," promluvil Snape konečně, hlas mírně nakřáplý. Narovnal se. „Předpokládám, že jako řádně vychovaný mladý kouzelník jistě rád posnídáte u stolu."

Harry se zasmál. Vyhrabal se z postele, stínovou magií lůžko vyvětral, urovnal, změnil svůj noční úbor na domácí oděv, provedl základní hygienu. Bezchybně. Skvělé, prostě skvělé. Být celý.