Elysejský klíč

3. Ani hnout

Harry mocně oddychoval. Pomalu otevřel víčka, kůže kolem očí žhnula a pálila, donutil se povolit stisk zubů. Lícní svaly bolely, jako by dostal pěstí. Klečel na zemi a klepal se, prudkým dechem, bolestí i zvolna pronikajícím chladem.

Dopadlo na něj cosi lehkého, hladivého, Snape mu přes ramena vložil župan, poklekl za něj, protáhl kolem Harryho boků své paže. Harry se o ně vzepřel; tak s jeho pomocí a za minimálního kontaktu s rozjitřenou kůží dokázal vstát a přesunout se na lůžko. Padl do peřin, nechal se přikrýt.

Dýchal. Soustředil se na pohyb hrudníku, na ustupující křeče. Představil si uprostřed sebe odtokový kanálek, takový ten z koupelen s lehce narezavělou mřížkou, a jak do něj se syčením a bubláním odtéká všechno utrpení, jako špinavá černá voda. Za zavřenou oponou víček Snape s šustění hábitu uklízel místnost po proceduře.

Déle už to Harry nevydržel. Musel to říct. Prostě musel. Byl toho pocitu plný k prasknutí.

Musel to říct; a třeba i Snapeovi.

„Nekřičel jsem."

Snape k němu obrátil nekonečně černé zorničky.

„Ne," přitakal svým vláčným, hluboký hlasem. „Nekřičel."

Harry byl na sebe tak pyšný!

Snape odložil kouzlem vyčištěnou bachratou misku k její plné kolegyni, vzal ze stolu šálek s vychládajícím čajem a přinesl ho Harrymu.

„Odpočiňte si. Ředitel tu bude do hodiny."

No jo, kruci, Brumbál... Harry skoro zapomněl, s blížícím se zazněním gongu míval potíže se soustředit, hlavu plnou nadcházejících muk.

Vidět Brumbála bylo vždy příjemné zpestření dne. Jenže dnes nešlo o pouhou přátelskou návštěvu a opatrné, nicneříkající klábosení nad čajem a sušenkami. Byl den výměny. Severus Snape z domku odcházel a na jeho místo, na místo Harryho ošetřovatele a společníka, přicházel – Sirius.

Sirius! Chápete?!

Dnešek je prostě fantastický den. Harry se nemohl dočkat. Bude skvělé mít tu svého kmotra... pravda, na jeho médium si ještě nezvykl, pořád bylo těžké přijmout, že ten neznámý modrooký blonďák nosí ve svém těle mysl Siriuse Blacka, po mnoha marných pokusech vyrvanou Brumbálem zpoza Závoje. Ale Blackova nenapodobitelná, vroucí povaha se už dokázala vtisknout i do té cizí tváře, jeho pohyby, sklon hlavy, křivý úsměv... Ano, byl to Sirius.

A teď bude Sirius tady.

Snape by měl docházet jednou za dva dny, připravit balzám, zkontrolovat situaci (jak jinak, ušklíbl se Harry), ale mimo to – sami dva, on a Sirius. Žádná škola, bystrozoři, mozkomorové. Splněný sen!

Budou mít na sebe tolik času, všechno si dopoví, konečně, třeba si i něco zahrají, i když Třaskavý Petr to asi nebude, ne, na přímou magii si bude muset ještě chvíli dávat pozor. Sirius je opatrný, od něj nehrozí nějaké neúmyslné kouzlo. Ne, jistěže ne. Ale i tak, Harry bude dávat pozor za ně za oba. Pro jistotu, Siriuse by zdrtilo, kdyby mu ublížil.

S ním bude všechno jiné. Třeba v noci, když ho zase přepadne úzkost... Se Siriusem to nebude problém, že ne? Black ho prostě obejme. A taky Harryho nebude nutit do studia; všechny Snapeovy pokusy přimět ho otevřít učebnici prozatím Harry zatvrzele ignoroval.

A procedura s balzámem... Harry už měl všechno promyšlené. Jednoduše v koupelně ošetří sám choulostivá místa, oblékne se a se zbytkem už mu Sirius může pomoct. Nebo možná, když zatne zuby, nebude pomoc ani potřebovat... Jo. Bude to prima. Sirius tady je jednoznačná výhra.