Elysejský klíč

20. Zrnka vteřin

Povečeřeli spolu v soukromí. Harry dojedl jako první, počkal na Snapea. Odstranil nádobí, připravil čaj pro oba, přivolal ženšenový balzám.

„Je čas," řekl.

„Zajisté," kývl Snape. Přemístil se do svého křesla, Harry za ním. Poklekl před něj, nabral mast do prstů. V levé ruce držel Snapeovu dlaň ve vzduchu, aby k ní mohl ze všech stran, pravou nanášel hojivý balzám. Pěkně jeden prst za druhým; už neměl strach, že mu každým sebemenším dotykem působí děsivou bolest, ani jizvy dnes nevypadaly tak hrůzostrašně. Lehce oteklé, narůžovělé, lemovaly přirostlé prsty jako děsivé prstýnky.

Nejdřív palec, hezky kolem dokola, pečlivě, nevynechat ani ždibeček kůže, jemně vmasírovat. Ukazováček. Opatrně, neroztahovat prsty od sebe víc, než je nezbytně nutné, ale dostat mast i do prostoru mezi nimi. Dlouhé, štíhlé prsty Mistra lektvarů pokojně odevzdané se podvolovaly každému Harryho nátlaku, poslušně naslouchaly jeho vůli... Snape měl hezké ruce. Bez hrubých mozolů, krátce střižené čisté nehty, provázky modravých žil se proplétaly hřbetními kůstkami pod bledou kůží. Elegantní; a přece silné. Dokázaly stisknout, že by zlomily vaz, stejně tak uměly pracovat s delikátními ingrediencemi, vyžadujícími precizní jemnost hodináře. O jejich laskavosti věděl Harry své, že ano? Tisíckrát na těle pocítil jejich měkkost. Ano, Snape měl opravdu hezké ruce; byly to ruce silného, kultivovaného muže. Ale především, především – tyhle dlaně uměly plašit bolest. Nějak. Kdo ví jak. Prostě to uměly.

V soukromí své mysli to Harry dokázal říct i nahlas. Ano, on Snapeovy ruce miloval. Dolohov nemohl udělat nic horšího. Zničil, zmrzačil, co bylo Harrymu svaté, co ho měsíce drželo při životě. Zasloužil si smrt, pomyslel si Harry divoce. A zjistil, že zatíná zuby, vytrhlo ho to z myšlenek; kruci, nějak se zapomněl.

Mrknul po Snapeovi. Ten na něj shlížel, černé oči sametové, trpělivě snášel Harryho pozornost.

„Pardon," zamumlal Harry. Ucítil, jak mu zahořely uši; ani naprostý tupec by tohle nemohl považovat za pečlivé ošetřování, vždyť on se se Snapeovou rukou doslova mazlil... „Trochu jsem se do toho zabral... Ale nebolí to, že ne?"

Snape mírně zavrtěl hlavou.

„Nebolí." Vymanil se z Harryho sevření. „Pane Pottere? Podívejte."

Harry poslušně pohlédl, kam mířily černé oči. Snape zvedl svou levou ruku, celá se leskla nánosem masti, zatraceně, vážně jsem to přehnal, zasténal Harry v duchu; a pak Snape těmi prsty pohnul. Trochu, trhaně, mírně je ohnul, zahýbal s nimi.

Harry úžasem otevřel ústa, uzdravil se, bože. Opravdu se uzdravil! Nadšeně vzhlédl, pusu od ucha k uchu.

„To je úžasný, pane!"

„Ano," přitakal Snape blahosklonně. „Naše Poppy je taková malá kouzelnice."

Harry měl pocit, že mu z ramen spadly celé Himaláje, a to ani nevěděl, že je tam má. Bude to v pořádku, všechno bude jako dřív!

„Být kouzelník je prostě skvělý," ulevil si procítěně.

„Má to své nepatrné výhody, ano."

Ozvalo se zaklepání na vchodové dveře.

„Draco říkal, že se chce stavit," vzpomněl si Harry okamžitě.

Snape drobně pozdvihl obočí.

„Draco?"

Harry se zazubil, trhnul rameny, no co, no...