Elysejský klíč

38. Znamení 2.část

Severus odložil poslední z dopisů. Tolik jmen, tolik slov; a přesto všechny byly o tomtéž. Pohrdání, odsouzení. Nenávist.

Zda Severuse bolelo, když ho vinili z Harryho kómatu, že ho v rozhodující chvíli opustil a zradil, tak jistí si svou pravdou? Ale samozřejmě, že ano. Bolelo. Velmi.

A současně to působilo zvláštně konejšivě. Nenávist světa bylo něco, co Severus dobře znal léta – a známé věci v nás podvědomě evokují pocit bezpečí a jistoty. Všechno je jako dřív, takže všechno je v pořádku. Bizarní? Snad. Přesto právě tak to funguje. To změny nás většinou děsí.

A ano... ano, jistěže. Byl to trest, který Severus tolik potřeboval, aby sám sebe mohl snést ještě jeden další den. Protože to on zastavil Harryho srdce.

Někdy, když v noci usínal, Lily v náručí, ho cítil. V pravé dlani, jako by to byla ona a ne kouzlo; cítil jasně a zřetelně ten horký tlukot srdečního svalu. I jak se zastavil.

Tuhle ho napadlo, zda by nepomohlo, kdyby si tu ruku useknul...

„Hotovo?" ozvala se Lily, vytrhla Severuse z myšlenek.

Zvedl rtuť po strop sálu, obrnil se. A kývnul. Lily začala číst první ze svých dvou vybraných dopisů. Laskavost. Soucit. Soustrast.

Tohle byla muka, tahle slova rozdírala kůži do krve.

...Sdílím vaši bolest, je mi to tak líto, pláču s vámi...

Nenáviděl to.

Lilyiny dopisy v něm probouzely nepříčetný vztek, touhu ničit. A křičet. Milosrdenství bylo něco, s čím si Severus poradit neuměl. A přijmout soustrast? To by znamenalo přiznat, že Harry zemřel. Nezemřel.

Dokud ho hledají, je Harry živý.

Lily přestala číst, zničehonic, ještě před koncem prvního listu. Sklouzla z gauče, došla k Severusovu křeslu, vyšplhala se mu na klín, pevně ho objala kolem krku.

Je možné, aby černé kraječky šustily jinak než bílé? Nějak... tišeji?

„To nic," zašeptala, „to je dobré, Severusi. To nic."

Uvědomil si, že má oči zavřené, dlaně v pěst. Lilyin šepot rozmrazoval ztuhlost těla. Po chvíli ji byl schopný obejmout.

„Já vím," řekl pustě.

„Musíš vědět, že v tebe spousta lidí věří. Že o tobě nepochybují. Musíš to slyšet, Severusi."

Pohladil ji, sklouzl prsty po klikatých cestičkách spletených vlasů.

„Rozumím, proč to děláš," oznámil trochu chraptivě. „Třebaže to není vidět, jsem ti za to vděčný."

„Mám tě ráda, Severusi."

„A já tebe, Lily," přitakal vážně. S dalším hlubokým nádechem obnovil vnitřní klid. „Pokračuj ve čtení. Rád... tě poslouchám."

Lily mu věnovala kratičký úsměv, letmý polibek na tvář. Seskočila na zem, vrátila se ke stolu s jeho hromádkami dopisů. Severusova kupička, Lilyina, dva vybrané k přečtení. A jeden, ležící osamoceně stranou.

„Pro dnešek se svých dvou dopisů vzdám," mrknul po něm ten zelenooký anděl, „měl jsi těžký den. A pak," natáhla se po osamělém, zapečetěném svitku, „tenhle je jiný."

Slovo jiný mělo dnes v Severusově světě mimořádnou sílu.

Prudce se napřímil. Věnoval Lily plnou pozornost.