Elysejský klíč

10. Z drobných knoflíčků

Co já o něm vlastně vím? Kromě toho, že je samotář, nesnáší lidi a lidi nesnáší jeho? Že byl přítelem mé matky a nepřítelem mého otce; nikdy by mě nenapadlo, že je třeba vědět víc. Že bych chtěl. Chci?

...Ano. Rozhodně, ano, chtěl bych o něm vědět víc, není takový, jaký býval, možná není ani takový, jaký se zdál, připustil Harry malinko neochotně. Tyrkysový hábit se vedle něj šustivě vlnil, Brumbál kráčel se svým všudypřítomným úsměvem, ten člověk je pořád šťastnej. Z Velké síně doléhal tlumený hovor, krucinál, Neville! Snad nejdu pozdě, abych ho podržel. A snad nebude Davis moc krutý. No, přinejhorším bych mohl dnes Nevillovi nabídnout do skleníku společnost, ve věži mě těžko bude někdo postrádat.

Harry s ředitelem vešli do prozářené místnosti, stoly byly plné jídla, krásně to tu vonělo, bude tu už Snape? Nepodívám se. Ron by zuřil. A s ním budu trávit dnešní noc, pravděpodobně ještě i hodně dalších, radši neprovokovat, měl Brumbál tyrkysový hábit nebo byl vážně červený, proč bych se nemohl podívat?!

Harry zvedl hlavu, pohlédl k profesorskému stolu. Byl tam.

Páni – představte si, že někoho nemůžete zklamat. Že můžete udělat všechno špatně a on se na vás stejně bude dívat jako předtím, říkat vám štěně a kontrolovat studený nos. Je to...

Dobrý pocit. 

Něco jako když seskočíte z kolotoče, svět kolem přestane pobíhat v rozmazaných šmouhách, ustálí se, pevný a jistý. Nic převratného. Jen obyčejná pevná půda pod nohama. Docela slušný začátek pro první krok. 

Když Voldemorta neporazím – vy opravdu nebudete zklamaný?! 

V té chvíli Harryho zasáhla bolest. Nečekaná, silná, prohnul se v zádech; vzápětí se předklonil, vyplivl něco ohavného z úst, co to je, co se děje? Panika neměla čas vybujet skrz mlhu zmateného šoku, Harrymu se zkroutily nohy, moje ruce, co to s nimi je? Bolest v každé části těla, ne magická, ne, tohle svědilo, pálilo, řezalo a lechtalo, sakra, to bolí!  Tělo se mu zhroutilo jako domeček z karet, Harry vyděšeně couval ve svém vědomí do nejzazšího koutku, rudý poplach ostře problikával mozkem, v uších kvílela meluzína, bolest se valila proudem. 

„Harry, ke mně!" 

Vrhnul se za tím hlasem instinktivně. Bezpečně známý chlad ho uchvátil, obalil, nesl, mihlo se cosi mohutného, stříbrného. A pak se rozhostilo ticho a klid.

--------------------

„Co se to stalo?"

„Nejsem si úplně jistý, pane Pottere," řekl Snape otupěle. 

„Jak to myslíte? Kruci, to bolelo... Co to bylo?" 

Snape bezradně pokrčil rameny. „Možná bude lepší... Podívejte se sám." 

Harry poslušně vzhlédl, tam před ním se asi něco stalo, sbíhali se profesoři, Brumbál měl žlutý hábit? Co to tam je na zemi, vypadá to děsivě, co... 

„Teď připadám jak idiot i sám sobě... Ale tamto, to jsem já?!" 

„Bez komentáře k vašemu mentálnímu zdraví, ano, tělo na zemi patří vám," pronesl Snape prázdně.

„...Ty bláho." Harry zíral. „Ale když nejsem tam... Kde to jsem?" rozhlédl se. 

„U mne," řekl Snape mdle.