Elysejský klíč

19. Právě tebe

Ještě chvíli počkali, než lektvary vkouzlené do těla začnou působit, potom Albus opatrně Severuse nadzdvihl, Poppy ho chvatně vypodložila polštáři. Složili ho zpět, zůstal tak v polosedu, sinavě bledý.

„Děkuji, Poppy, můžeš jít," usmál se na ni Albus tiše, lékouzelnice neslyšným krokem ložnici opustila. Albus usedl zpět do křesla, čekal. Konečně Severus otevřel oči, nápor nejhorší bolesti odezněl.

„Jak se cítíš, chlapče?"

Severus drobně kývl.

„Výborně," zašeptal Albus, povzbudivě se dotkl jeho paže.

„Poslouchám," řekl Severus, jazyk se pohyboval s neochotou.

„Předal jsem bystrozorům Harryho vzpomínku, na tvém a jeho výslechu netrvali. Hvězdy nám byly nakloněny."

„Nebo to způsobila vaše a Pastorkova intervence," řekl Severus suše. „Co bude dál?"

„Podařilo se mi usmlouvat, aby Dolohovův soud proběhl hned druhý den, s vyloučením veřejnosti. Již dostal polibek mozkomora. Je tu však jiná věc, která mi dělá starost. Přes veškeré mé snahy, s Harryho vzpomínkou se seznámilo příliš mnoho lidí. Riziko, že někdo z nich promluví, je velké. Myslím, měli bychom se raději připravit, že k tomu dojde. A že Voldemort získá velmi nebezpečnou informaci," stíny v pomněnkových očích, Albus na Severuse vážně pohlédl. „Že Harry raději zemře, než by ti ublížil. To z tebe učiní primární cíl, můj chlapče..."

Severus nehnul ani brvou.

„Což je povzbudivé," řekl. „Je velká výhoda znát plán nepřítele."

Vzápětí se Severus zachmuřil. „Co je za den?"

„Dnes je středa, chlapče."

Prospal jsem tři dny?! Nepřípustné. Neomluvitelné.

„Kde je pan Potter?" zalétl Severus pohledem ke dveřím, jako by čekal, že se musí každou chvíli otevřít. Měly by... Ne?

„Harry je zpět ve věži," pronesl Albus lehce.

„...Zešílel jsi?!" vydechl Severus nevěřícně. „Co jeho magická bolest, dohlíží na něj vůbec někdo?!"

Albus shovívavě pozdvihl obočí. Mávl hůlkou. V přítmí ložnice se objevilo jeho špehovací zrcadlo.

„Nebelvírská společenská místnost," zavelel tlumeně, prázdná lesklá plocha zprůsvitněla, změnila se na jakési okno. Před nimi se rozprostřel výhled do pokoje plného čilého ruchu, štěbetajících studentů.

„Sire Mollisi, trochu doleva, kdybyste byl tak laskav."

Výhled se poslušně otočil, zrcadlo bylo napojené na všechny obrazy v hradu; fakt, že Severus ve svém bytě žádný neměl, nebyl známkou kulturní zaostalosti.

Potter seděl v křesle u krbu, knihu v klíně.

„Vidíš?" řekl Albus měkce. „Je v pořádku. Magická bolest se neobjevila. Hlídal jsem ho," dodal s lehkou výtkou.

Severus hleděl do zrcadla. Už mě nepotřebuje, provlnila se mlhavá myšlenka.

Divný, divný pocit rozkvetl v hrudi, popínavě se propletl mezi žebry. Intenzita bolesti hlavy rapidně stoupla.

„Omlouvám se," řekl chraptivě.

„Nic se nestalo. Sdílel jsem tvé obavy, pochopitelně. Ale je v pořádku. Odvedl jsi výtečnou práci, Severusi. Uzdravil jsi ho."