Rossela ✅

I.

Ahoj! ♥
Vítám vás u mého nového fantasy příběhu, který se vám doufám bude líbit ♥. Nenapadají mě žádné okecávačky na začátek, tak se na to radši rovnou vrhneme, ať vás neodradím :D.

V mediích je přiložené video speciálně vytvořené pro Rosselu, tak snad se Vám bude líbit ♥

Pozorovala jsem svou sestru se svým novomanželem a nemohla zastavit myšlenky v mé hlavě. Cassian mou sestru miloval. Jenže stejně tak miloval svou předchozí ženu, která zemřela. Přísahal, že ji bude milovat už navždy a místo toho ani ne rok a půl po její smrti přijal za ženu mou sestru. Láska je podivná věc. V jednu chvíli se vám zdá jako ta nejstálejší součást vás a v tu další je to pryč.

„Vaše Výsosti," poklonila se služka a tím na sebe přivolala mou pozornost.

„Ano?" Zvedla jsem oči od knížky, na kterou jsem se doteď stejně moc nesoustředila. Líbily se mi některé myšlenky, ale jinak byl příběh chabý.

„Jeho Veličenstvo král, vás očekává," třásl se jí hlas. Bála se mě. Přikývla jsem a zvedla se z postele. Musela jsem uznat, že na to, že jsem žila v cele jsem to tu měla hezké. Věřila bych i tomu, že tato cela je větší než domy lidí z chudinských čtvrtí. Ne, že bych je někdy navštívila a měla šanci to zjistit. Od svých sedmi let jsem z této cely nevyšla, kromě krátkých chvílí, kdy si mě k sobě zavolali rodiče. Ale už dlouhá léta jsem nezažila svobodu.

„Jak by mohlo léto škodit? Zavřete Rosselu, má paní! Zima může škodit, vraždit celé vesnice. Ta dívka je nebezpečná!"

Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala vzpomínky. Již dávno jsem se naučila, že nemělo smysl nad tím často přemýšlet. Když jsem byla ještě dítě, tak jsem doufala, že si to rozmyslí, že zjistí, že nejsem zlá a že bych nikdy nikomu úmyslně neublížila. Ta naděje už však byla dávno pryč. Když jsem vycházela z cely, okolo služebné, tak se vyděšeně skrčila.

„Calisso?" Oslovila jsem ji. Chtěla jsem jí konejšivě položit ruku na rameno, ale vzhledem k tomu, že se bála i mých nádechů jsem zhodnotila, že to není dobrý nápad.

„Ano Vaše Výsosti?" Zeptala se nepřirozeně vysokým hlasem.

„Nemusíte se mě bát," usmála jsem se na ni. Překvapeně ke mně zvedla pohled.

„Zase strašíš služky?" Ozval se mladý mužský hlas a tím přerušil Calissu, která už se nadechovala k tomu, že něco řekne.

„Dej mi pokoj Wille," zabrblala jsem. Princ William. Korunní princ, co si má vzít moji drahou sestru. Vyrůstali jsme spolu. Všichni tři. Teda dokud té staré praštěné sudičce v mých sedmi letech nehráblo a mě nezavřeli do sklepení. Když byl Will ještě malé dítě, v době, kdy jsem ještě ani nebyla na světě, tak napadli jeho království a vyvraždili mu rodinu. Správce Andolie a moji rodiče tedy přišli s návrhem, že bude vyrůstat u nás a ve správném věku si vezme tu z nás, která bude vládnout. Nepamatovala jsem si dobu, kdy tu nebyl. Byl pevnou součástí mého života a mým nejbližším přítelem.

Dobře. Jediným přítelem.

„No tak Ro, nebuď zakaboněná," vyplázl na mě jazyk. Velmi vznešené. Následně si své blonďaté vlasy, které momentálně nutně potřebovali ostříhat, odfoukl jelikož mu padaly do čela. Ano, přesně tak. Blonďaté vlasy, modré oči, svalnatá postava. Nemohlo by to být více stereotypní. Ještě to jméno. William. Jak nečekané. Jemu vzhledově podobná postava byla dokonce i v té knížce, co jsem momentálně četla.

„Víš, co mi chtějí?" Přešla jsem jeho poznámku. Již dávno jsem se naučila, že je lepší ho někdy ignorovat než se bránit.

„Nemám tušení, vlastně jsem tě šel navštívit," pokrčil rameny. Na tváři se mi rozlil úsměv. On byl jediný, kdo se mě nebál. Kdo nevěřil tomu, že jsem zlá a kdo mi jako malé nosil čokoládu, když jsem byla smutná, že mě tady zavřeli.