„Jedna z dcer Patria zpustoší celou zemi. Žádná armáda se nebude moci její síle vyrovnat a nikdo nebude schopen ji zastavit. Před její mocí nebude úniku."
„Zavřete dceru ledu Vaše veličenstvo! Léto je mírumilovné, nikomu neubližuje, zavřete Rosselu...
Zdravím pozemšťané! ♥ (Nechce mi to načíst gif Shawna. To je vrchol všeho. Už podruhé. No tak Wattpade. Co máš proti Shawnovi?)
Jsem tu pozdě. I knoow.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ale jsem tu! :D A to je hlavní no ne? :D Každopáááádně mě nenapadá vůbec nic podstatného, co bych vám řekla, takže tak. Užijte si kapitolu! :D
„A tak si Popelka vzala prince a žili šťastně, až do smrti," dočetl Will knížku a odložil jí na postel. Ležela jsem v posteli a tohle už bylo třetí pohádka, co Will přečetl. Seděl v křesle, nohy měl natažené na postel a jen četl. Byla jsem spokojená, jako už dlouho ne. Léčila jsem se víc než jen rychle, vlastně už mi skoro nic nebylo, ale co pro mě bylo mnohem důležitější... byla jsem svobodná. Nebyla jsem zavřená v cele, místo toho jsem byla v komnatě pro hosty, jelikož svou vlastní jsem neměla.
„Proč to není tak jednoduchý? Proč nemůžu potkat nějakou holku v lese a vědět, že je to ta pravá? Zamilovat se do jejího laskavého srdce, uspořádat ples, kam by přišla, pak ji najít potom, co zdrhla a zachránit ji od její příšerné nevlastní matky. Proč to prostě není tak jednoduché?" Zabrblal a natáhl se pro kus jahody, kterou si strčil do pusy.
„Popelka to neměla jednoduché. Vezmi si, jak dlouho musela trpět a dřít, jak byla zoufalá a myslela si, že svého prince mít nebude. Zdá se ti to jednoduché, protože víš konec. Ona ho neznala," bránila jsem svou oblíbenou pohádku.
„Myslíš, že náš příběh taky může dopadnout dobře? Že si ho jednou bude někdo vyprávět a říkat si, že to chce taky takové jako jsme to měli my?" Zadíval se na mě s vážnými otazníky v očích. Zamyslela jsem se nad jeho otázkou a strčila do pusy jahodu. Je možné, že se jako stará otočím za naším příběhem a řeknu si, jaký to byl adrenalin? Jak jsme byli mladí a celý život měli před sebou? Jak jsme už to chtěli vzdát, a přitom šťastný konec byl přímo před námi?
„Myslím, že jo," přikývla jsem rázně a široce se usmála. Nikomu se jeho příběh nikdy nezdá jednoduchý, pokud je jen v jeho průběhu. Pochybuji, že Popelka věřila, že bude královnou, když musela drhnout podlahu. Will se na mě zkoumavě díval a bylo mu vidět ve výrazu tváře, že chce něco říct, ale nedokáže se k tomu odhodlat. Pořád jsem nevěděla, jak to mezi námi vlastně je. Políbil mě, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Ani se nechoval jinak.
„Jsi královna," řekl nakonec. Sklopila jsem pohled a napila se ze sklenice vody, abych zchladila stále pobolívající krk. Měl pravdu. Až na to, že respektive budu královna, až mě korunují. Budu královna a on bude král. A budeme se brát. Šílený.
„Je to šílený, ale jo. Budu královna," řekla jsem jednoduše a stále nevěděla, jak se s tím uvnitř vyrovnat. Jak mám být královna? Neumím to a ani si nedokážu představit, že bych to měla dělat. Nemám žádné rodiče, kteří by mě to naučili. Ani vlastně netuším, co se stalo s Rufusem.
