Rossela ✅

IX.

Chtěla jsem křičet zoufalstvím, ale nemohla jsem.

Chtěla jsem plavat na vzduch, ale nemohla jsem.

Chtěla jsem začít brečet, ale nemohla jsem.

Chtěla jsem křičet na Willa, ať se začne hýbat, ale nemohla jsem.

Zoufale jsem sebou házela, ale přišlo mi, že se snad provaz utahuje ještě pevněji ve smrtícím sevření. Tak takhle umřu? Utopím se? Hlavou mi prolétávaly nesmyslné myšlenky a v prstech mě brnělo. Znamená to nedostatek kyslíku a odumírání těla?

Možná už mám halucinace, ale zdálo se mi, že mi z prstů vychází malé namodralé vločky. Zoufale jsem chtěla využít svoji moc, abych nás zachránila. Nás všechny, ale netušila jsem jak. Nenapadalo mě nic, co bych měla udělat. Když zmrazím oceán, tak nám nepomůžu. Na jazyku se mi opět rodilo neznámé slovo, ale tentokrát jsem ani neměla tušení, co by to slovo mohlo provést. Nebyla jsem si jistá, zda to slovo chci vyslovit. Co když nás zamrazím v oceánu? Mé tělo mi však už zcela jasně naznačovalo, že bez kyslíku už moc dlouho nevydrží.

„Perfloe," zakřičela jsem do nekonečné prázdnoty vody. Následně do mě něco zezdola narazilo, cítila jsem jako kdyby to byla obrovská deska a rychlostí, kterou mě to neslo vzhůru ke kyslíku mě to k tomu přimáčklo, ať už je to cokoliv. Jakmile deska prorazila vodní hladinu zoufale jsem zalapala po dechu. Nikdy nebylo tak příjemné moct se nadechnout. Nejraději bych jenom ležela a užívala si slunce a možnosti dýchat, ale strach o Willa mě donutil se zvednout. Viděla jsem ho ležet o kousek dál, po čtyřech jsem se k němu snažila doplazit, co nejrychleji, ale stále jsem lehce pokašlávala. Naklonila jsem se nad Willa. Byl bledý a oči měl zavřené.

„Wile! Wille prosím vzbuď se!" Chraptěla jsem na něho a dlaně jsem měla položené na jeho tvářích. Příšerně studil a mě do očích vhrkly slzy. O kousek dál jsem slyšela kašlat někoho dalšího a jenom jsem doufala, že to je Ash, nedokázala jsem však odtrhnout pohled od Willa.

„Wille! Princi Williame! Vzbuď se!" Popleskávala jsem ho po tvářích. Žádná reakce. Svatá Anthelio, prosím, ať se probudí. Prosím, nemůže mi umřít.

„Wille!" Praštila jsem ho do hrudi a v tu chvíli jsem cítila bolestivé píchnutí u srdce. Prudce jsem se narovnala bolestí a v tu chvíli Will zalapal po dechu. Potlačila jsem bolest, kterou jsem netušila, kde se objevila, a naklonila se zpět nad Willa.

„Wille," vydechla jsem úlevou a z očí mi vytekly první slzy. Měl přivřené oči, ale evidentně žil. Hrudník se mu pravidelně zvedal a pozoroval mě svýma modrýma očima.

„Svatá Anthelio, děkuju, děkuju," vrhla jsem se mu okolo krku. Obmotal okolo mě paže a já se rozvzlykala. Tak neuvěřitelně se mi ulevilo, že žije, netuším, co bych bez něho dělala. Vždycky byl jediný, kdo tu pro mě byl, jediný, komu věřím a jediný u kterého jsem se děsila, že ho ztratím.

„Jsem v pořádku princezničko, neplakej," zachraptěl a jemně mě hladil po vlasech. Jednou rukou mě pustil, podepřel se a zvedl i se mnou do sedu. Přimkla jsem se k němu pevněji a zabořila si obličej do prohlubně mezi krkem a ramenem. Uslyšela jsem něco jako svištění, ale momentálně jsem to ignorovala. Ignorovala jsem vše, kromě toho, že je Will naživu. Ten na chvíli ztuhl, když se ozývalo ono svištění, ale po chvíli se uvolnil a znovu mě pevně objal.

„No tak zlatíčko, všechno je v pořádku," zamumlal mi do vlasů. Jemně jsem se odtáhla, abych mu viděla do obličeje. Jemně se na mě usmál a palcem mi setřel slzy tekoucí z očí.

„Hrozně jsi mě vyděsil," obvinila jsem ho a snažila se již potlačit slzy. Je v pořádku. Živý.

„Ty mě, když jsem tě viděl padat do toho oceánu, taky, takže si nemáme co vyčítat," zasmál se potichu. Místo odpovědi jsem ho znova objala a také se zasmála.