Rossela ✅

XXXVII.

Já tu chtěla být dřív! Ale #nointernet jsem mimo civilizaci :D zítra sice jedu do civilizace, ale zase budu s dětmi, takžee nebude time. Možná po večerech něco. Zatím moc  netuším, jak to bude. Každopádně, vám tu teď přináším kratší kapitolu, takovou trochu o ničem, ale je posunová.
Tak enjoy! ♥

V jídelně jsem už seděla jako jediná. Will se omluvil po asi pěti minutách trapného ticha a zanedlouho odešla i královna. Já však zůstávala sedět. Nevěděla jsem, co bych měla jít dělat i když ve skutečnosti bylo asi jen tak milion věcí, které bych měla udělat. Nenacházela jsem sílu i třeba se jen zvednout. Všechno se hroutilo, nic se nelepšilo a já se prostě cítila jen prázdná. Tohle by mě nikdy nenapadlo, ani v mých nejšílenějších snech. Vždy jsem měla v plánu, že se dostanu ven z cely, až se Will stane králem, to ale trochu nevyšlo.

Věděla jsem, že bych se měla zvednout, ale místo toho jsem stále strkala vidličkou do kousku granátového jablka, které někdo omylem odhodil na stůl. Ani jsem neměla chuť jíst. Neměla jsem chuť dělat naprosto nic. Jen sedět a zírat před sebe. Bez myšlenek.

Připadala jsem si sama. Ztratila jsem i tu iluzi rodiny, kterou jsem měla a povedlo se mi ztratit i Willa. Místo toho jsem získala korunu, kterou jsem nikdy nechtěla. Seděla jsem v té zatracené jídelně sama už asi půl hodiny a furt jsem se neměla k tomu se zvednout. Nejlepší by bylo, kdybych se nemusela zvedat vůbec.

„Ty jsi pořád tady?" Uslyšela jsem Willův hlas. Neotáčela jsem se. Nechtěla jsem, aby viděl dvě slzy stékající po mých tvářích. Nehledě na to, že odpověď byla zbytečná. Přece mě viděl.

„Ro?" Oslovil mě znovu, ale já stále nereagovala. Nechtěla jsem, aby z mého hlasu něco poznal. Znal mě až moc dlouho na to, aby znal můj hlas, když brečím. Slyšela jsem jeho kroky, jak se ke mně blíží, ale kousek ode mě se zastavil. Chtěla jsem, aby slzy přestaly téct, ale jako kdyby se jeho hlasem ještě více podporovala jejich tvorba.

„Ty se na mě zlobíš?" Zeptal se váhavým hlasem. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Nezlobila jsem se na něho. Byla jsem zlomená. Znovu se místností rozezněly jeho kroky a sedl si vedle mě. Sice jsem měla vlasy, jako zástěnu, ale stejně mu již muselo být jasné, že pláču.

„Ro," vyslovil znovu mé jméno a vlasy mi zastrčil za ucho. Zvedla jsem k němu pohled a když viděla jeho soucitný výraz měla jsem chuť praštit hlavou o stůl. Nechtěla jsem slyšet, že to bude dobré. Tohle už dobré nikdy nebude. Nebyla tu možnost, jak to dát znovu do pořádku. Někdy je toho prostě rozbitého, až příliš.

„Proč pláčeš?" Setřel mi palcem slzu stékající po tváři. Otřeseně jsem se nadechla a snažila se trochu sebrat, ale nešlo to. Nedokázala jsem to zastavit. Už ne.

„Já to nezvládnu," zavrtěla jsem hlavou a hlas se mi zlomil, „já už to prostě dál nezvládnu."

Potřebovala jsem, aby to skončilo. Nejlépe hned. Will se mě k sobě beze slova přitáhl. Přitiskla jsem se k němu, hlavu si opřela o jeho rameno a ruce spojila za jeho krkem. Pevně mě objímal okolo pasu a tvář si opřel o mou hlavu.

„Zvládneš to, zvládneš všechno," zamumlal mi do ucha, jako kdyby to bylo tajemství, které smím slyšet jen já. Přesto, že nebyl v místnosti nikdo jiný, kdo by ho mohl slyšet. Záporně jsem zavrtěla hlavou a vzlykla.

„Zlatíčko... teď je toho na tebe naloženého spousta, ale ty to zvládneš. Jen to na tebe teď všechno padlo. To přejde," snažil se mě utěšit, ale nechápal to. Nemohl to chápat, když říkal něco takového. Tohle nepřejde. Tohle není deprese z toho, že mi dnes něco nešlo. Cítila jsem se ztracená a nikdo se mě nesnažil najít. Jako kdybych byla uprostřed oceánu a neuměla plavat a on tvrdí, že to přejde? Věděla jsem, že on to měl v životě taky těžké, ale asi byl prostě silnější. Uměl se s tím lépe vypořádat než já. Já to chtěla umět jen tak zvládnout, s úsměvem všechno přejít, opravdu jsem chtěla. Jenže jen chtít někdy nestačí a toto byla právě ta chvíle.

„Víš co? Oblékni se, něco ti ukážu," uslyšela jsem úsměv v jeho hlase. Mně se však nikam nechtělo. Chtěla jsem jen dál sedět v jídelně a hrát si s kouskem granátového jablka. Potichu. Utopená v myšlenkách. Snažící se udržet naživu ten poslední kousek naděje, který ve mně ještě přežíval. Bála jsem se totiž, že jestli ten poslední plamínek zhasne, bude to můj konec. Jen jsem zavrtěla hlavou v gestu, že neplánuji nikam jít.

„To nebyla otázka. Zvedej se," vstal ze židle a když jsem se stále neměla k pohybu, prostě mě vzal v podpaždí a zvedl mě. Jekla jsem a překvapeně jsem se sotva na nohách udržela.

„Dostanu tě z deprese. Jakože se William jmenuju."

To je děsně depresivní kapitola na Vánoce :D jakože jasně 24 už bylo, ale stejně. Když mluvíme o Vánocích, co Ježíšek? Přinesl všechno, co jste chtěli? ♥
Snad se vám kapitola líbila a užíváte si zasloužené volno♥

-Love you all♥

-Vaše Eli♥