Rossela ✅

XXX.

Všude okolo nás se rozprostřela namodralá hmota. Plazila se nám okolo kotníků a zvedala se směrem ke stropu. Will mě popadnul za paži a začal mě táhnout blíže ke královně. Z Igniriusových paží se vyhrnuly dva sloupy kouře, které mi až moc připomínaly dračí hlavy. Rozprostřely se okolo namodralé hmoty, která se mi lísala ke kotníkům jako kdyby byla mou součástí. Zastavila jsem a vytrhla se z Willova sevření. Modré částečky mi stoupaly po lýtkách a zanechávaly za sebou namodralou cestu vloček, které na mě utvářely prapodivný vzorec. Seseklo mi to šaty na úroveň kolen a jakmile to přešlo na mé paže začalo se mi to vpíjet do kůže. Cítila jsem moc. Nevěděla jsem, jak jinak to nazvat. Ledové částečky mi prostupovaly každou buňku mé existence, každý vlas i záhyb těla. Ledový vítr, který mě obklopil mi z tváře odstranil překážející vlasy a stal se mým přítelem a loutkou. Nechal se poslat vůči dračím hlavám a zhmotnit se do tvaru vlka, který působil skoro neviditelným dojmem. Zvedla jsem paže a letmo se podívala na Willa. Zcela ohromen na mě zíral. Nevěděla jsem, jak mě vidí ale věděla jsem, co cítím. Sílu. Moc. Můj pohled na něm však nespočinul dlouho. Ihned se totiž přesunul na krále, který stál a z paží mu vytékala žhavá láva, která bojovala s ledovou hmotou, kterou vykouzlila královna. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se na částečky pohybující se v mém organismu a všechny je přeskupila do paží.

„Exenia," zašeptala jsem potichu, ale stejně to získalo účinek, jaký jsem očekávala. Věděla jsem, co toto Malicium znamená. Ne, znamená není to správné slovo. Exenia byla moc. Byl to hurikán, byl to mráz a byla to zkáza. Zvedlo to modrou hmotu, která se okolo mě obmotávala a vytvořilo to z ní shluk hmoty. Všechno okolo mě se zastavilo. Nevnímala jsem zvuk mečů, nevnímala jsem skřeky bojujících vojáků ani vrčení zvířat. Zaměřila jsem se na onen útvar. Promlouval ke mně. Vypadal jako živoucí organismus, který je ochoten poslechnout svou paní. Mě.

Letmým pohybem jsem ho vyslala k Igniriusovi. Ten si mě nevšímal, všímal si královny, kterou považoval za největší hrozbu. Chyba. Jakmile se hmota dotkla Igniriuse, tak bolestivě zařval. Donutila jsem hmotu se uspořádat do tvaru prstenců, které se začínaly obmotávat okolo krále. Ignirius se na mě vztekle podíval, a i přes veškerý hluk jsem slyšela jeho zavrčení.

„Jsem princezna Rossela z Patria. První svého jména. A je mi jedno, čí jsem sestra. Je mi jedno, čí jsem dcera. Jsem Ro. To mi stačí," procedila jsem k němu. Hmotu okolo něho pevně utiskla a přinutila ji postupovat výše po jeho těle. Igniriusova moc se mnou bojovala, ale já měla navrch. Nyní ano. Byl v mém domově. Ve Foras, jak to sám nazval. Tady velím já. Ignorujíc ruch okolo sebe jsem se blížila ke králi. Will se mě nesnažil zastavit, nejspíš věděl, že by to stejně nemělo pointu. Když jsem byla kousek od něho cítila jsem, jak mi plane zápěstí, ale pro tento moment jsem to ignorovala.

„Zmiz a nevracej se," řekla jsem naprosto klidně. Zíral na mě s naprostým údivem v očích.

„To není možné," zašeptal. Na sekundu těknul pohledem k mé matce, která se skrývala za dvojicí stráží, kteří bojovali s Igniriusovými muži. Když se podíval zpátky na mně v očích měl něco, co jsem nedokázala rozluštit. Věděla jsem, že je silný. Věděla jsem, že pravděpodobně neodkryl veškerou svou sílu. Nevěděla jsem proč to neudělal, ale potřebovala jsem ho odsud dostat. Potřebovala jsem si všechno utřídit v hlavě. Teď jsem ho nemohla porazit, ale ani on nemohl porazit mě.

„Jádro se zřítí. Clarissa měla pravdu. Zřítí se, ale ne kvůli mně. Kvůli tobě. V životě tě bude čekat ještě spousta zkoušek a já budu jednou z nich princezno, ale ne nyní. Celý život se ti zřítí, nebudeš mít nic a tehdy. Tehdy přijdu. Nebo přijdeš ty. Pro svou sestru," usmál se pokřiveným úsměvem a než jsem stačila mrknout byl pryč.

Má nabitá moc mě opustila stejně rychle, jako ke mně přišla. Královnina modrá hmota zmizela. Lehké omrzlinky, které jsem získala díky Exeniu také zmizely. Bylo to jako kdyby ode mě někdo něco odtrhl. Couvla jsem dozadu a zadívala se na stále pálící zápěstí. Zářila zde modrá květina. Neděsila jsem se toho. Věděla jsem, co to znamená. Má moc se probudila zase o trochu víc a já ji budu potřebovat.

„Ro?" Oslovil mě Will a dotkl se jemně mého loktu. Vydechla jsem zadržovaný dech a otočila se na něho. Opatrně se na mě díval. Bez přemýšlení jsem se mu vrhla okolo krku. Pevně mi obmotal ruce okolo pasu a chvíli mě jen držel. Voněl pořád jako on, akorát s jiným mýdlem. Všechno se hroutilo, ale on byl pořád stejný.

„Ro, tvoje máma," zamumlal mi do ucha. Odtáhla jsem od něho hlavu a váhavě se na něho podívala.

„Co je s ní?" Chtěla jsem vědět a nějakým způsobem jsem věděla, že to není tak, že by se mnou Will jen soucítil, jak příšernou matku mám.

„Měla by ses rozloučit," řekl potichu. V očích lítost a pramen vlasů mi zastrčil za ucha. Nevěděla jsem, co cítím v tu chvíli, kdy jsem se otáčela směrem, kde ležela moje matka, byla od krve a klečeli u ní dva vojáci. Moje matka kousek ode mě umírala a já nevěděla, co cítím.

Že je ta písnička epic? ♥ :DD

Inu, nevím jak se to stalo, ale ve všech příbězích teď někdo umírá nebo tak. Asi jsem fakt zlá na ty postavy.
Každopádně budu se těšit na reakce a užívejte život ♥. Chápete, že už je víceméně květen? Já to nějak furt nepobírám. Za 15 dní dělám postupovky z anatomie. Za měsíc a patnáct dní mi končí škola. Eee jakože cože? Já se zasekla někde v říjnu.
Love you all ♥

Vaše Eli♥