Rossela ✅

Epilog

No co vám budu povídat ta wifina v Dánsku to prostě nezvládla a navíc jsme po večerech neměli čas :D.
Teď už jsem, ale v Česku a tak je tu i epilog! ♥
Nejčastější otázky:
Bude druhý díl? Ano, bude.
Kdy bude druhý díl? Ještě netuším. Chtěla bych začít publikovat maximálně v září.
Jaký bude název druhého dílu? Nathalie.
Máš už cover nebo anotaci? Ne, zařizovala jsem Inheritis.

Posledních pár dní jsem vlastně ani nevěděla, co se děje. Královna mě uzdravila a já po chvíli bolestivého utrpení byla zase v pořádku. Vyspala jsem se a po bolesti už nezbylo vůbec nic. Ale zbytek byl...

Peklo.

Nedokázala jsem se na nic soustředit ani nic dělat. Ash se mi úmyslně vyhýbal, Malirie měla za týden přijet, kvůli plesu, na který je královna pozvala ještě předtím, než jsme věděli, že jsem její dcera. Netrvalo to ani jeden den. Ani jeden den jsem nemohla být šťastná s myšlenkou, že si vezmu Willa, že budu žít svou pohádku. Nemluvili jsme spolu o tom. Neřešili jsme, že naše zasnoubení je jen planou nadějí, jen planým slibem, který budeme muset porušit. Nehledě na to, jak moc ho miluju. Snažila jsem se si říkat, že může být hůř, ale zatraceně... kašlala jsem na to, že může být hůř. Bylo mi hrozně a neměla jsem sílu na to s tím bojovat.

Je to zvláštní pocit to vzdát. Pro jednou nemít vůbec žádné zbytky naděje. Vůbec nic. Člověk pak vlastně netuší, co dělat. Má pocit, že nepřežije další vteřinu, a přitom ubíhají rychleji než kdy předtím. Nevěděla jsem k čemu vzhlížet. Na co se těšit.

Co mám dělat?

Může mi prosím někdo odpovědět? Může mi někdo dát jinou odpověď, než že se to nějak vyřeší? Já chci... ne, já potřebuju, aby se to vyřešilo hned. Aby se všechno spravilo, abych neslyšela jen Willovo zoufalé: „Já se tě nevzdám rozumíš mi? Ne potom všem."

Ani si nepřijdu, jako kdybych žila svůj život. Spíš jako kdyby mé tělo ovládl někdo jiný a já se jen utápěla v tom pocitu prohry.

Seděla jsem v zahradě na zídce a sledovala zapadající slunce. Nebrečela jsem. Vlastně jsem neuronila ani jednu jedinou slzu. Jen jsem zírala před sebe, nemluvila, nereagovala, byla uzamčená ve své vlastní hlavě.

„Já už se takhle na tebe nemůžu dívat," ozval se Willův hlas. Ohlédla jsem se za sebe, blížil se k zídce, na kterou se následně vyhoupl a otočil se tak, aby seděl stejně jako já. Neodpověděla jsem mu. Co jsem měla říct? Že já už se na sebe taky nemůžu dívat, ale že nemám na výběr?

„Dobře to dopadne. Já jim nedovolím mi tě vzít, slyšíš Ro? Nebudeš si muset brát nějakého nafoukance jenom kvůli jeho území," chytil mě za ruku a pevně mi ji stiskl. Propletla jsem si s ním prsty, ale nic jsem mu na to neodpověděla.

„Ro, mluv se mnou, prosím. Poslední dny jsi jako tělo bez duše. Nezáleží na tom, kdo je tvoje rodina. Ty jsi ty. Miluju tě, proto jaká jsi, ne proto čí jsi dcera. Nenech... tohle není konec," díval se mi do tváře, zatímco já jsem se stále jen dívala do zapadajícího slunce a viděla ho jen periferně. Čekal, až něco řeknu a okolo nás se rozprostřelo tíživé ticho.

„Jestli tohle není konec, tak co je to?" Zeptala jsem se.

„Tohle je střed. Ta část příběhu, kdy se všechno zvrtne, aby se to mohlo opět napravit, aby to mohlo skončit šťastně." Snažil se mě povzbudit. Snažil se tak moc, ale nepomáhalo to. Nevěděla jsem, jestli je vůbec něco, co by mohlo pomoct.

„Tohle je náš život. Není to příběh." Odvětila jsem. Něco mě pošimralo na pravé ruce a já automaticky stočila svůj pohled právě tam. Šokovaně jsem vykulila oči a zalapala po dechu. To není možné.

„Co s-" Will se zarazil v půlce věty, když uviděl, co sedělo na mém pravém předloktí. Motýl.

„Věřím v motýly," usmála jsem se.

„Věříš v co?" Zamrkal nechápavě.

„V motýly. Četla jsem o nich. Údajně žijí ve vzdálených zemích, jsou to vlastně malí broučci, s nádherně barevnými křídly, na kterých nosí naději. Měli by ti ji donést, až na tom budeš nejhůře. Je to znamení, že se to otočí. Že všechno bude v pořádku."

Tak dlouho jsem pouze věřila v jejich existenci a najednou tu prostě byl. S oranžovými křídly, která na sobě měla černé ornamenty. Opravdu tady byl. Můj vlastní motýl, co mi přinesl naději. Můj vlastní motýl, co se mi snažil říct, že všechno bude dobré. Vždycky jsem věřila v symboly a ve znamení vesmíru.

A jestli tohle není znamení, tak co je?

Za touhle kapitolou vám nesu i příběh. Bála jsem se toho Dánska, bála jsem se, že se mi tam nebude líbit, že ta rodina nebude symaptická a blablablabla. Na chatě jsme měli motýla, který se nás držel fakt celý den. Pojmenovala jsem ho Peter a smála se tomu, jak se u nás držel. Další den tam byl zase, samozřejmě nevím jestli je to byl ten stejný nebo jiný, jelikož jsem si ho fakt nepodepsala, ale byl tam. Odjela jsem do Dánska a prostřední jméno syna té rodiny u které jsem byla, prostřední jméno toho syna se kterým jsem se tam bavila celý měsíc a hrozně moc jsme se nasmáli je Peter.

-Love you all♥

-Vaše Eli♥
Btw. Ještě bude poděkování ♥