Rossela ✅

XXXIII.

  Já vím.

Já vím.

Na instagramu (elikundrlikova) jsem slibovala, že kapitola bude v neděli, jenomže ti co mě sledují na instagramu také vědí, že WP včera stávkoval a nefungoval, takže to prostě nešlo. Předtím jsem byla na dovče, kde radši vůbec nefungovala wifina. Nějak mi to tu není přáno nebo nevim :D

ALE teď už jsem tady a dokonce i s pokračováním v dějové linii a ne s flashbackem! :D *potlesk  for me*

Když jsem procitla stále jsem cítila bolest na hrudi, respektive na plicích, ale již to nebylo ani zdaleka tak intenzivní, jako předtím. Nyní to byla spíš už jen tupá bolest, která byla jako pohlazení oproti žáru, který mě provázel předtím.

„Já to nechápu, co jí udělala?" Uslyšela jsem Willa mluvit tlumeným hlasem. Cítila jsem, jak mě někdo za ruku drží a má ji přitisklou dle mého na čelo a podle mě to byl právě Will. Pochybovala jsem, že by to dělal někdo jiný.

„Popálila jí plíce," řekl ženský hlas, dle mého odhadu královna. Popálila plíce? To vůbec jde? Neměla bych být mrtvá?

„Neměla by být mrtvá?" Zeptal se jako ozvěna mých vlastních myšlenek. Hlas měl stažený starostmi a já jemně pootevřela oči. Za ruku mě opravdu držel Will a opravdu měl naše spojené ruce přitisklé na čelo. Oči měl zavřené a tvář zahalenou starostmi a smutkem. Vypadal vyčerpaně.

„Její podstata ji zachránila," odpověděla královna něžným hlasem. Oči jsem měla otevřené jen na škvírky, jelikož jsem se stále cítila hrozně unavená, tudíž si ani jeden z nich nevšiml, že jsem vzhůru.

„Bude v pořádku Williame," řekla povzbudivě a Willovi ramena ještě trochu klesla. Zhluboka se nadechl a vydechl.

„Co když ne? Co když se neprobudí? Co bych bez ní dělal pro svatou Antheliu? Potřebuju ji," mumlal skoro nesrozumitelně. U srdce mě zahřálo a necítit tolik bolesti, pravděpodobně bych se začala usmívat jako pitomec. Nebudu lhát. Bylo více než hezké slyšet, že je na tom stejně jako já. Neměla bych nejmenší tušení, co bez něho dělat.

„Vždyť už jsem vzhůru," zasípala jsem se a zděsila se tónu mého hlasu. Vůbec jsem nezněla jako já. Will se narovnal, jako prásknutím biče a prudce otevřel oči. Naklonil se nade mně a ruce mi položil na tváře.

„Ro," zašeptal a do očí se mu nahrnuly slzy. Slyšela jsem dveře, jak se královna vytratila. Ach ta nenápadnost.

„Pro svatou Antheliu, tak jsem se o tebe bál. Tak zatraceně jsem se o tebe bál," objal mě jemně a šeptal mi do ucha. Zabořila jsem si obličej do jeho košile a zavřela oči. Věděla jsem, že se o mě postará. Nebo jsem v to teda, alespoň doufala.

„Taky jsem se o sebe bála," podotkla jsem upřímně. Není to příjemný pocit, myslet si, že jste kousek od smrti. Cítit jen, jak vám nekonečná bolest spaluje tělo a nemoct dělat vůbec nic, abyste ji zastavily. Bylo to zoufalství a byl to strach. Strach z neznáma, co bude dál, pokud bych opravdu zemřela. Co by bylo s Patriem? Pod vládou Mirabeth by určitě moc dlouho nevydrželo.

Matka...

Moje matka je mrtvá. Královna i král Patria jsou mrtví. Mirabeth je Socerianka. Proboha. Já mám být královna? Já si mám vzít Willa?

Cože?

Jak se to stalo, že ještě před chvílí jsem přemýšlela nad smrtí a najednou nad tím, že mám být příští královna? Pro svatou Antheliu on tu nikdo jiný na vládnutí opravdu není. Vždyť já nezvládnu vládnout. Nezvládnu se postarat ani sama o sebe natož o zemi, která je ve válce.