Rossela ✅

XLIV.

I feel like I'm drowning
OOOOOH DROOOWNIIING
Nic. Zpívaci chvilka musela být. Inu. Jsem tu včas #proudOfMyself a doufám, ze to tak pujde i dal!❤ Dnesni kapitola je delsi, ale tak snad to nevadí. Zminovala jsem se, ze se uz blizime pomalu ke konci? Mam pocit, ze jo, ale jestli ne, tak ted uz to víte 😂
Enjoy!

„Uklidním se, až se vzbudí," uslyšela jsem Willův nabručený hlas. Cítila jsem, jak ležím na něčem poměrně měkkém a někdo mi prsty přejížděl po čele pomalou cestou, až do vlasů a zase zpět. Rytmicky a stále dokola, zatímco jeho druhou ruku jsem přehozenou přes tělo. Měla jsem přes sebe přehozenou pravděpodobně deku a cítila jsem něco, co připomínalo čaj s citrónem.

„Věštba ji vyčerpala. Zbytečně vyšiluješ," odvětila mu zcela klidným hlasem Ari, „mě by spíš zajímalo, jak jsi to věděl."

Cítila jsem, jak se Willovo tělo pode mnou napjalo a jeho ruka v mých vlasech se na chvíli zastavila, než pokračovala ve své činnosti.

„Nevím, o čem to mluvíš," odpověděl nevinně, ale já ho znala. Znala jsem tenhle tón hlasu, který vždycky používal, když se snažil něco skrývat. Rukou, kterou měl přese mě přehozenou mi přejel po rameni a napětí z jeho těla jen sálalo.

„Ta polovina pokoje je chráněna kouzlem. Velmi silným kouzlem. Nemohl jsi nic slyšet, a přesto jsi k nám vtrhl, jakmile omdlela. Jako kdybys to cítil," řekla Alcarime stejně nevinným hlasem, jako použil Will. Zavrtěla jsem se a pomalu rozlepila oči. Jak jsem se domnívala ležela jsem Willovi v klíně a ten se momentálně mračil na černovlasou dívku.

„Wille?" Zahuhlala jsem a trochu se nadzvedla, tím stylem, že jsem se zvládla posunout natolik, abych se zády opírala o Willovu hruď. Ruku, kterou doteď projížděl v mých vlasech přesunul na můj pas, ale já byla příliš unavená na to, abych naši polohu analyzovala. Příliš unavená na to, abych přemýšlela nad tím, co jsem viděla.

„Na, vypij to," strčila mi Ari pod nos hrníček s tekutinou vonící jako citrónový čaj. Nedůvěřivě jsem se na hrníček koukala a než jsem stihla reagovat převzal ho Will.

„Co to je?" Zeptal se ihned. Jak typické u něj.

„Už s tím začínáš být fakt hodně otravný, já se jí nesnažím zabít," protočila Ari očima. Byla jsem příliš unavená, abych na to reagovala a raději jsem si tedy jen přitáhla deku těsněji k tělu. Přivřela jsem oči a zcela se ve Willově náruči uvolnila. Alcarime se zapomněla zmínit, že věštba je tak děsně vyčerpávající. Natočila jsem se bokem a tvář si opřela o Willovu hruď. Potichu jsem zívla a dovřela oči.

Will pokrčil rameny a stále čekal na odpověď, co mi to Ari vlastně dávala. Byl prostě ochranitelský typ, nemělo smysl proti tomu bojovat. Bude ten hrníček držet tak dlouho dokud mu na to neodpoví. Je to součást jeho osobnosti.

„Je to nápoj na doplnění energie, jestli ho nevypije, tak za chvíli zase usne, vždyť se na ní podívej," odpověděla mu. Chvíli bylo jen ticho a Will pravděpodobně zvažoval, jestli dívce věřit nebo ne. Nemyslela jsem si, že by nám chtěla ublížit. Kdyby nás chtěla zabít, tak už by to udělala, a navíc by to zcela určitě nezkoušela s čajem. Se sílou její moci, by nás mohla rozmetat na prach, aniž by mrkla.

„Ro?" Ozval se Willův hlas a přejel mi palcem po tváři. Něco jsem neurčitě zahuhlala a obličej se mi sám stáhl do zamračenosti nad skutečností, že mě budí.

„Ještě chviličku," zamumlala jsem. Při normální situaci, bych v přítomnosti cizích lidí nikdy ani nezkoušela usnout, ale přišla jsem si strašně unavená a věděla jsem, že se o mě Will postará. Že nedovolí, aby mi někdo ublížil.