Rossela ✅

VII.

Will sebou polekaně škubl a tím mi zatlačil na ránu na hlavě. Utekl mi bolestivý výkřik a z rukou mi vylítl menší rampouch, který se následně odrazil od stropu a praštil Willa do hlavy, jakmile se dotkl jeho hlavy proměnil se na prášek. Will zmateně zamrkal a následně se skácel na postel těsně vedle mě.

„Wille!" Vyjekla jsem zděšeně. Svatá Anthelio, co jsem to provedla. Já ublížila svému nejlepšímu kamarádovi. Okamžitě jsem si, ale uvědomila, že v místnosti nejsem sama a zvedla pohled k nečekanému návštěvníku. Tohle není dobré, jak mám utéct s Willem v bezvědomí?

Útočník ovšem nevypadal nebezpečně. Opíral se o rám dveří, ruce založené na hrudi a s lehkým úsměvem na rtech nás pozoroval. Hnědé vlasy mu spadaly do tváře a mladá tvář, která nemohla být o mnoho starší nežli Willova, byla na tvářích zašpiněna. V rukách nedržel žádnou zbraň a tvářil se, jako kdyby naprosto ovládal situaci a věděl, co se děje. Alespoň někdo to tedy ví.

„Neublížila jsi mu Ro, uspala jsi ho. Ten prášek, byl snový, za chvíli bude v pohodě," řekl naprosto v klidu.

„Kdo jste? A proč mi říkáte Ro," zamračila jsem se na toho muže. Ro mi zásadně říká jenom Will. Nikdo jiný si to k princezně Patria nikdy nedovolil.

„Princezna Rossela z Patria je prostě moc dlouhý," pokrčil rameny a mou první otázku zcela ignoroval. Strčil ruku do kapsy, kterou měl na kalhotách a následně z ní vytáhl nějaký plátěný sáček, který mi obloukem hodil. Nenatáhla, abych ho chytia, takže spadl pár centimetrů ode mě.

„Je v tom prášek, posyp si tím svoje zranění na hlavě a budeš v pořádku," vysvětlil a hlavou kývl k tomu sáčku. V tu chvíli Will zalapal po dechu a prudce se narovnal do sedu. Zachytila jsem se rámu postele, jinak bych následovala sáček pěkně na zem. Willův pohled střelil po našem návštěvníkovi, který se stále ani nehnul, okamžitě vystřelil na nohy a vytáhl meč, který namířil směrem k němu.

„Kdo jste? Co chcete?" Chrlil na něho okamžitě otázky. Tázaný zvedl obočí v posměšném gestu a následně se lehce zasmál.

„Princ William, vždycky tak panovačný," podotkl a meče napřaženého k boji si naprosto nevšímal. Nevypadal vyděšeně, ani znepokojeně. Tvářil se jako pán situace.

„Nehledě na to, že otázky bych měl klást já. Jste u mě doma." Cože u něho doma? Jak bych nás s Willem mohla přenést k cizímu člověku, kterého jsem nikdy dřív neviděla. Nehledě na to, že se mi zdálo, že lže. Při slově doma se podivně zašklebil.

„Kdo jste?" Zopakoval Will svou otázku. Neušlo mi, jak já s Willem neznámému vykáme, zatímco on na nás mluví zcela neformálně. Bylo to zvláštní. Nikdy s námi takhle nikdo nemluví kromě rodiny.

„Ash," odpověděl. Zcela evidentně to musel být prostý člověk. Lidé urozeného původu nedostávají tak krátká jména. Toto jméno není vznešené, nehodí se do společnosti. Jeho oblečení však neukazovalo na chudáka. Měl dobře ušité kožené kalhoty, dokonce bych řekla, že jsou i na míru a bílá košile, kterou měl volně byla bělostně bílá. Mohl to tudíž být urozený člověk, který se nám představil pouhou přezdívkou.

„Odkud jste Ashi?" Zeptala jsem se ho naprosto klidně a diplomaticky. Zranění na hlavě mi sice stále tepalo bolestí, ale jako správná princezna Patria jsem seděla rovně a slušně jsem promlouvala s neznámou osobou, jako kdyby šlo o královskou audienci. Ash stočil svůj pohled na mě a široce se usmál.

„Z vašeho domova Výsosti." Zcela evidentně čekal na moji reakci, ale já se nenechala vyhodit z míry. Snaží se mě odhadnout. To jsem již zažila tisíckrát.