Rossela ✅

XLI.

Zdravím! Jsem tu pozdě I know, ale tak co člověk nadělá :D Minule jsem tu byla brzo, tak se to teď muselo vykompenzovat :D. Ne, omluvuju se, ale prostě... nebyl čas. Každopááádně pomalu se blížíme ke konci neříkám, že hned příští kapitolu, ale blíží se to. Muhehe.

Každopádně tím se teď nerozrušujte a radši si užijte kapitolu a já jdu zase psát ♥

Ta dívka byla vlastně docela fajn. Šátek si sice stále nesundávala, ale ukázalo se, že má smysl pro humor a že se opravdu jen snaží pomáhat dívkám v nesnázích. Navíc silně opovrhovala Mirabeth, čímž si získala plusové body hlavně u Willa.

Seděli jsme na sedačce, nohy jsem měla složené pod sebou v tureckém sedu a bylo příjemné, že pro jednou někdo neví, že jsem princezna. Uvolněně jsme si povídali o všem a o ničem, ale stále jsem se neodvažovala zmínit se o tom šátku.

„Můžu vás vzít k věštkyni, jestli chcete," navrhla zničehonic. Už jsme jí totiž stihli říct důvod naší návštěvy. Že si chceme prohlédnout město a jen tak se bavit. Když navrhla věštkyni Will, sedící vedle mě, ztuhl.

„Vlastně už máme nějaké plány," zavrtěl Will hlavou ve stejnou chvíli, kdy já přikývla. Podívali jsme se na sebe a v jeho očích se zračily pochybnosti. Já tam však chtěla jít. Chtěla jsem vědět, jestli tohle utrpení někdy skončí. Jestli mám pro co žít nebo jen budu trpět, dokud neumřu. Potřebovala jsem to. Jinak hrozilo, že se utopím ve vlastních myšlenkách.

„Prosím Wille, pojďme tam, no tak," začala jsem ho přemlouvat a chytila ho za paži. Upřela jsem na něho štěněčí oči a on se ošil.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad Ro," odporoval. Četla jsem mu to v jeho modrých duhovkách, že se bojí... o mě. O mé duševní zdraví. Bál se, že tam uvidím něco, co mě už nadobro položí, ale já to vědět chtěla. Bylo dost dobře možné, že je to jenom nějaká podvodnice, ale on se i tak bál, že ta podvodnice řekne něco špatně. U nás bylo již spoustu věštkyň jako součást zábav a plesů, ale vždy to byli jen tlusté ženy ověšené spoustou řetízků a šperků a jen plácaly nesmyslné a neurčité žvásty. Jenže možná právě to bylo to, co já v hloubi duše potřebovala. Někoho, kdo mi řekne, že mě čeká šťastná budoucnost. I kdyby to byla jen lež.

„Prosím Willíku," použila jsem zdrobnělinu, kterou jsem ho vždy udolala, ať jsem chtěla cokoliv. Nejdříve jsem nevěděla, jestli mám před dívkou používat jeho pravé jméno, ale William se může jmenovat kdokoliv a Ro je neurčitá přezdívka. Nehledě na to, že nás stejně slyšela je používat už předtím, než mě to vůbec napadlo. Spíš by bylo podezřelé, kdybychom jména najednou změnili.

„Tak jo," souhlasil i když v očích se mu stále zračili pochybnosti. Zářivě jsem se na něho usmála a chtěla ho obejmout, ale něco ve mně mě zarazilo. Pořád to tam bylo. Ta upomínka, že on mě nechce. Cítila jsem ji v celém svém těle. Jako kdyby čekala na každou příležitost, jak mi to vmést do obličeje.

On tě nechce. Nemiluje tě.

„Tak tím pádem vyrazíme," promluvila znovu dívka, která se předtím představila jako Malia. Oba s Willem nás pozorovala a bylo na ní vidět, jak nás hodnotí. Jak soudí každý náš pohyb a nepochybně si musela všimnout i toho, jak jsem nyní ztuhla. Pořád si myslela, že jsme s Willem manželé, ale jak dlouho bude trvat, než začne pochybovat? Než jí docvakne, že se k sobě jako manželé nechováme?

*

Procházeli jsme tržištěm a já nevěděla kam se dívat dřív. Všude bylo tolik vůní a tolik smíchu či hudby, že jsem se každou chvíli zastavovala a rozhlížela se. Jednou jsem se dokonce zasekla a dívala se tak na dívku ve svém věku, která se hlasitě smála mezitím co ji její přítel objímal. Něco jí zašeptal do ucha, dívka se mu se smíchem vytrhla z náruče a vyběhla. Proti svému příteli však neměla šanci, po několika krocích ji dohnal, strhl si ji do náruče a políbil. Tohle bych chtěla. Chtěla bych to tak moc, že jsem měla pocit, že se rozpadnu, jestli to nezískám.

„Ro, pojď!" Křikla na mě Malia a já se otočila směrem k mým společníkům. Will pozoroval stejný pár jako já a ve tváři měl nečitelný výraz. Společně jsme zatočili do postranní uličky a najednou jako kdyby všechno ztichlo. Čím hlouběji do uličky jsme postupovali tím více se ztrácely hlasy města, až nakonec zmizely úplně. Otřásla jsem se, jak se do mě zničehonic dala zima. Will se ošil a ohlédl se za sebe. Jednu ruku si se mnou propletl a druhou položil na svůj meč. Něco se mu nelíbilo a já se mu nemohla divit. Něco z tohoto místa vyzařovalo. Něco, co pohlcovalo veškerý okolní život. Cítila sem, jak mi v žilách proudí ledová podstata a bouří se proti tomu, co cítí ve svém okolí.

„Já vím, je to tady divný, ale už to není daleko," houkla na nás Mal, která šla před námi, jelikož do uličky bychom se tři vedle sebe nevešli. Věděla jsem, kam jdeme, aniž by nás na to dívka musela upozorňovat. Cítila jsem to. Za těmi dveřmi jsem cítila něco mocného. Nedovedla jsem říct, jestli dobrého či špatného, ale určitě to bylo mocné a staré.

„Jsi v pořádku? Třeseš se," zamumlal potichu směrem ke mně Will. Zbývalo projít okolo tří dveří, abychom se ocitli před těmi, ze kterých jsem to cítila. Dveře tu byly naskládané jedny vedle druhých, nikde žádné okno ani žádný smích. Dokonce i slunce jako kdyby se najednou schovalo za mraky.

„Je mi zima," odpověděla jsem mu a pevněji stiskla naše propletené prsty. Will se zastavil a tím jsem byla nucena zastavit i já. Mezitím, co Mal pokračovala, až ke dveřím, u nich se zastavila a začala si prohlížet nehty, jako kdyby za nimi hledal špínu.

„Tobě nikdy není zima," odporoval a pozorně sledoval každý můj pohyb, každý nádech i reakci. Měl pravdu. Mně nikdy nebyla zima. Bylo to logické vzhledem k mé moci, ale momentálně mi opravdu zima byla.

„Ro, jsi hrozně bledá," podotkl a zastrčil mi za ucho pramen vlasů, který se mi uvolnil z copu, když se tak letmo dotkl mé tváře zamračil se, „a jsi studená."

„Nemyslím si, že ta věštkyně, za kterou nás Mal vede je podvodnice," řekla jsem potichu, aby nás Mal neslyšela. Každý sval ve Willově těle se napjal a svou ruku opět položil na jílec meče. Očima prozkoumával celou ulici a hledal nebezpečí. Netušil, co se děje, ale cítil to z mého chování. Položila jsem mu ruku na hruď ve snaze si získat jeho pozornost a jeho modré oči se opravdu znovu zaměřili na mě.

„Neříkám, že jsme v nebezpečí, já jenom... něco cítím," snažila jsem se ho uklidnit. Přesně jsem tušila, že řekne, že odcházíme. Že nehodlá riskovat. Ne, když jsem s ním já, ale nedostal k tomu příležitost. V tu chvíli jsme totiž uslyšeli Maliu promluvit. Prudce jsem se otočila, takže jsem nyní stála k Willovi zády. Tímto pohybem jsem byla nucena pustit jeho ruku a okamžitě jsem pociťovala absenci tepla jeho dlaně. Uviděla jsem ženu, která stála za celým tím pocitem, který prostupoval každou částečkou mého těla.

Žena vypadala tak na dvacet pět let, ale já cítila, že je mnohem starší. Měla uhlově černé vlasy, bledou pleť bez jediné nedokonalosti, ostře řezané rysy a bílé, volné šaty dlouhé po kolena k ní působili nepatřičně. Vyzařovalo z ní něco, co mě donutilo couvnout a přitisknout se k Willovi. Reagoval okamžitě. Paži mi obmotal okolo pasu a pevně mě k sobě přimkl.

Možná to byla chyba. Vůbec jsme sem neměli chodit. Ta žena zcela určitě nebyla podvodnice.

Oba dva nás sjela pohledem a já měla pocit, že mi vidí, až do nitra mé duše. Usmála se na nás, ale i v tom nevinném úsměvu bylo vidět, že má schopnost nás zabít v jejím jediném pohybu. Následně se uklonila, ale z tohoto gesta nebylo cítit ani trochu úcty či pokory. Spíše z ní čišela ironie. Mal se na ni nechápavě podívala, jak nevěděla, proč se klaní. Na sucho jsem polkla a cítila, jak se má moc shromažďuje a je připravena nás chránit.

„Princezno Rosselo, princi Williame. Jaké překvapení."

Příští týden budu pár dní bez Stuarta (můj notebook) tak uvidím, jak to ještě bude s kapitolou, ale zkusím si ji předepsat a pak ji jen vydat z mobilu. Nebojte, nebude dlouhodobý zkrat, Stui jde jenom na vyčištění a reinstalaci, takže žádný strachy ♥
Lots of love ♥
-Vaše Eli♥