Rossela ✅

XL.

JSEM TU DŘÍV! VALTE BULVY. MUHEHE.
Říkala jsem si, že budu hodná, že jste prostě úžasní s komentáři, tak jsem tu dřív ♥ to je po hodně dlouhé době, co tu nejsem pozdě, ale naopak dřív, ale tak minulá kapitola končila dramaticky, tak jsem vám nechtěla drásat nervy. Na oplátku můžete omrknout moje ostatní příběhy *mrk, mrk* budu vám moc vděčná ♥
Enjoy!

Celým mým tělem projela panika. Člověk mě zatáhl dovnitř a prudce za námi zavřel dveře, než Will mohl, jakkoliv zareagovat. Odhodil mě směrem do místnosti a dveře pohotově zamkl několika zámky a nemožnost jejich otevření si pojistil ještě železnou přepážkou. Celým tělem mi projela bolest. Ještě stále jsem po útoku Mirabeth nebyla úplně v pořádku a i když mi tehdy popálila plíce, bolest se mi rozprostřela všude.

Byla to dívka, když totiž zatarasila dveře otočila se na mě. Byla oblečena v tmavých kalhotách a tmavé košili, půlku tváře měla zahalenou černým šátkem a vlasy měla spletené do copu. V hnědých očích se jí zračil naprostý klid a vůbec ji nerozrušovalo, že Will z druhé strany mlátí do dveří a volá mé jméno.

„Jsi v pořádku?" Zeptala se a sjela mě pohledem. Stále jsem ležela na zemi, kam mě zahodila a jen na ni překvapeně a nechápavě zírala. Co? To ona mě sem zatáhla a teď se stará, jestli jsem v pořádku? Očima jsem sjela ke dveřím a neviděla žádnou šanci útěku.

„Ten muž už ti neublíží. Přes ty dveře se nedostane," pokračovala a já na ni zírala ještě nechápavěji. Cože? Přes dveře k nám doléhali nárazy a nadávky. Will se stále snažil dostat dovnitř, ale dívka i přesto stála úplně v klidu.

„W-Will by mi nikdy neublížil," sebrala jsem hlas, ale stále jsem se neodvažovala ani pohnout. Co, když byla od Socerianů? Jestli poznala, kdo jsem mohla být vlastně od kohokoliv. Královská rodina měla vždycky spoustu nepřátel.

„Cože?" Nakrčila dívka nechápavě čelo a udělala ke mně krok. Cukla jsem sebou a posunula se více dozadu. Nevypadala však, že by mi chtěla ublížit. U pasu měla dýku, ale nenatahovala pro ni. To nedávalo smysl. Kdyby věděla, kdo jsem, jakou mám moc, tak by mě okamžitě omráčila abych ji nemohla použít. Což nás dostává k tomu, že...

Zatraceně Rosselo umíš ovládat magii, tak ji používej.

To, co mi ale zabraňovalo ji použít byla pochybnost, zda ví, kdo jsem. Zatím se nechystala k tomu mě napadnout a něco vykouzlit by mě zcela prozradilo. Uvědomila jsem si, že mi položila otázku a já bych měla odpovědět.

„On se mi nesnažil ublížit. Jsme tu spolu," snažila jsem se jí vysvětlit. Dívka se na mě zadívala, jako kdyby mi v tváři hledala pravdu a následně přikývla. Přešla ke dveřím, odstranila závoru a odemkla zámky až na ten poslední.

„Určitě?" Podívala se znovu na mě, jako kdyby se chtěla ujistit, že jsem si opravdu jistá, že chce, abych Willovi otevřela. Nechápala jsem celou tu situaci. Zírala jsem na ni s pootevřenými ústy a jenom si přála, aby už pustila Willa dovnitř a já odtud mohla, co nejrychleji vypadnout.

„Jestli ti ubližuje a ty se jen bojíš to přiznat... sem se opravdu nedostane. Už se ho nemusíš bát, neublíží ti," řekl nejjemněji jak dokázala. Skoro konejšivě, jako kdyby se bála, že mě vyděsí.

„Znám ho už od dětství. Nikdy by mi neublížil," snažila jsem se znít pevně, aby Willa už konečně pustila dovnitř. Dívka přikývla, odemkla poslední zámek, a otevřela dveře tím stylem, že nyní byla schovaná mezi zdí a dveřmi, aby se na ni Will nedostal. Ten okamžitě, jakmile se otevřeli dveře vtrhl dovnitř s taseným mečem. Tvářil se nepřístupně, chladně, nešel v něm zapřít voják, kterým byl, když s nimi od dětství trénoval. Jakmile mě uviděl stále skoro ležící na zemi, klekl si ke mně. Rozhlížel se okolo sebe a snažil se najít nepřítele.