Rossela ✅

XV.

Jsem tuu, brzoo. To čučíte coo? Já se totiž s psaním Rossely nějak rozjela :DD Musím zaklepat *klep, klep*. Mám předepsáno několik kapitol a pracuji na dalších:) což mě přívádí k tomu, že jdu psát ♥ (Měla bych psát ještě Snílky a ChAG, ale nějak mi Rossela zaměstnává mozek :DD)

Díky služkám jsem došla přímo před Willovu komnatu. Stáli před ní čtyři vojáci, přesně jak nařídil Ash. Za mnou stáli také dva a další dva strážili mou komnatu, aby se tam někdo nevplížil a nečekal na mě. Měla jsem tendenci se zhluboka nadechnout, abych setřásla nervozitu ze setkání s ním, ale před stráži jsem si chtěla zachovat svou tvář. Sebevědomě jsem zaťukala na dveře.

„Vstupte," ozval se Willův hlas. Zněl naštvaně, jako kdyby to vyslovit vůbec nechtěl, ale to by bylo neslušné a on to dobře věděl. Nemohl někoho nepřijmout, pokud k tomu neměl dost dobrý důvod. Tak to prostě je.

Jeden ze stráží mi dveře otevřel, děkovně jsem přikývla a vešla dovnitř. Překvapilo mě, že Will stál kousek ode dveří a mračil se na mě.

„Špatný nápad, tohle nemůže vyjít," řekl ihned, jakmile to dořekl teprve se zavřeli dveře. Rychleji to voják nestihl, nebo nechtěl stihnout.

„Proč?" Chtěla jsem slyšet jeho argumenty. S Raelii jsme měli skutečnou šanci Mirabeth porazit, co se stane potom je věc druhá.

„Víš, že ti věřím, víš že tě nechci podceňovat, ale jak chceš pro svatou Anthelii svými schopnostmi porazit Socerii? Jak to chceš udělat?" Dožadoval se mé odpovědi a rozhazoval rukama v naštvaných gestech.

„Jak to vůbec víš? Odešel si," ignorovala jsem jeho otázku, na kterou jsem neznala odpověď.

„Vrátil jsem se. Když jsi mluvila s královnou a Ashem stál jsem ve dveřích, oba dva mě celou dobu viděli, takže ne neodposlouchával jsem. Když jste domluvili odešel jsem. Nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat před nimi. Mimochodem děkuji, že se mě jdeš zeptat na názor, až potom, co jsi to odsouhlasila!" Křičel na mě naštvaně. Dobře, tak úplně nekřičel, ale mě to tak přišlo.

„A co jsem asi tak podle tebe měla udělat? Samy dva Mirabeth neporazíme," bránila jsem se.

„Proboha Ro! Ty jsi se asi zbláznila! Ty nechápeš, jaký tohle bude mít následky, ne že bych se divil, nikdy jsi žádný nenesla!" Rozkřikoval se. Překvapeně jsem před jeho zlostí couvla.

„Já, že nikdy nenesla následky?" Mrkala jsem překvapeně. To přece nemůže myslet vážně. Nesla jsem následky i za věci, které jsem neudělala.

„Ne, nenesla! Zamysli se, kdykoliv jsi ječela na rodiče, kdykoliv jsi utekla z cely, mělas potom někdy opravdový trest? Neměla! Tímhle rozhodnutím jsi právě pohřbila nejen Patrium, ale i Andolii sakra! Co si myslíš, že udělá Socerie, až nás dva uvidí? Vrhne se na naše království, protože naši lidé jsou proti nim bezmocní! Ty si vůbec neuvědomuješ, cos provedla!" Křičel čím dál tím hlasitěji. Vypadal, že za chvíli něco rozbije. Začal se ve mně vařit vztek. Snažila jsem se jenom pomoct. Netuším, co jiného dělat, jestli má nějaký návrh, tak sem s ním!

„Tak si vezmi zpět Andolii a jdi pryč! Já se o to postarám klidně sama!" Křikla jsem bezmyšlenkovitě.

„A kdo by tě asi chránil? Všechno má následky Ro, všechno. Jenomže za tvoje chyby jsem následky vždycky snášel já! Já byl ten, který snášel rány, ne ty!" Vykročil krok směrem ke mně. Následně se však zarazil, jako kdyby si uvědomil, co řekl a couvl zpět o dva kroky. Zarazila jsem se a překvapeně na něho mrkala.

„Co?" Hlesla jsem.

„Nic," procedil mezi zuby, otočil se a šel hlouběji do jeho komnaty.

„Wille!" Rozeběhla jsem se za ním a chycením za jeho paži jsem ho zastavila. Ne, že bych měla takovou sílu, ale prostě se zastavil. Otočil se zpátky na mě, v očích čirý vztek. O krok jsem ustoupila, možná jsem ho neměla zastavovat, možná jsem měla prostě zmizet.