Rossela ✅

IV.

Mám týden zpoždění, já vííím a omlouvám  se, ale měla jsem praxe a to jsem byla lehce (čtěte hodně) mrtvá. Řeknu vám, každý den vstávat v 5:15 není úplně lážo plážo. No nic, hrozně moc vám děkuju za vaše úžasný komentáře a neuvěřitelný počet votes, jste úžasní ♥♥


„Ach bože, já to dokázala!" Vyjekla jsem nadšeně a narovnala se. Princezna ve mně se však okamžitě ozvala a já se utišila, úsměv jsem však z tváře smazat nedokázala.

„Páni," zíral Will na zámek a překvapeně mrkal, zda se mu to jen nezdá.

„Princezna Rossela z Patria k vašim službám," poklonila jsem se stále s širokým úsměvem na rtech.

„Čas zmizet," vzpamatoval se. Ustoupila jsem mu z cesty a on loktem rozbil nyní už pouze ledový zámek. Když jsem uviděla jeho zbytky zmateně jsem si k němu klekla. Já ho nezmrazila. Z železa se stal led. Nemá na sobě omrzliny, změnil svou podstatu. Podivné.

„Ro, musíme jít. Hned," díval se směrem nahoru po schodech. Zvedla jsem se a následovala ho nahoru. Všechny dveře, na které jsme po cestě narazili, byly odemčené. To je zvláštní, vždycky byly zamčené. Je to, až moc jednoduché. 

„Wille, je to moc lehké, nelíbí se mi to," šeptla jsem pouze tak potichu, jak jsem se odvážila. Sice v točitém schodišti, na kterém jsme se nacházeli nebylo slyšet nic jiného než naše kroky a náš dech, stejně jsem se však bála nevítaného překvapení.

„Je to všechno možné, jenom ne lehké Ro, nehledě na to, že pořádně obtížné to teprve být začne," sykl směrem ke mně. Jako by osud chtěl potvrdit jeho slova hlavní dveře, které již vedou do chodeb zámku byly zamčené, a to jsou trochu masivnější dveře než zámek u cely.

„Jako bych to neříkal," řekl zoufale.

„Myslím, že tomuhle zámek úplně nezmrazím," koukala jsem na malou díru, kam patří klíč, který očividně nemáme.

„Hmm, co máš na hlavě?" Zeptal se.

„Cože?" Nechápala jsem. Že by vlasy?

„Nemáš na udržení vlasů několik těch drátků?" Zeptal se a zíral mi na hlavu, kde jsem měla vyčesaný drdol s volnými prameny. Měl na mysli drátky, které se dávají na udržení tvaru účesu. Jsou z měkkého kovu, který již nevím, jak se jmenuje a dá se snadno ohýbat. Normální vesničanky to u sebe nemají, ale no... občas je výhoda být princezna.

„Mám jich plno, proč?" Nechápala jsem.

„Podej mi dvě," natáhl směrem ke mně ruku mezitím, co do dírky na klíč zíral. Z drdolu jsem si dva vymotala a další prameny se mi uvolnili do obličeje. Podala jsem mu je a on se na ně usmál.

„Co máš v plánu dělat?" Zeptala jsem se podezíravě.

„Řekněme, že jsem několikrát plánoval tě odsud dostat. Milionkrát jsem držel ten klíč v ruce a naučil jsem se vytvarovat ty drátky, tak abych ty dveře odemkl," vysvětloval mezitím, co drátky ohýbal.

„Tohle nevypadá, jako klíč," pochybovala jsem.

„Trochu víry Ro," řekl soustředěně. Na tváři se mi vytvořil sám od sebe úsměv, obličej měl stažený, mračil se a na krku mu vystupovala žíla.

„Tak," usmál se na podivnou věc, co vytvořil a strčil to do zámku.

„Wille, to nebude fung-" Nestihla jsem to ani doříct a Will otočil klíčem v zámku, vzal za kliku a dveře otevřel.

„Korunní princ William III. z Andolie k vašim službám," naznačil úklonu a tím mě parodoval.

„Vtipný," protočila jsem očima, což jsem dělala pouze v jeho přítomnosti. Občas mi přišlo, že mě kazí. Svádí na špatnou stranu a to i přesto, že on je také princ a měl by mít stejné vychování, což obsahuje i žádné protáčení očí.